Co cítím?

13.

Rodinná čest,
smysl bytí.
I když umřem.
Co by tomu řekli lidi!

~

Už to bylo pár týdnů, co jsme vykonávali onu otrockou práci v knihovně a já měl pocit, že jsme se nikam neposunuli. Nežertuji. Přijde mi, že se stále plácáme na tom samém sektoru už kolik dní a není to proto, že by nepracovali. Ta knihovna je jednoduše prokletá nebo drahý profesor vždy nanosí nové knihy do toho vyklizeného regálu a myslí si, kdo ví jak to není vtipné. Ne, to by si nemyslel. Chce, abych se zbláznil.

Pomalu už ale stejně určitě blázním. Z těch dvou, ze školy, z domova, z Fioniných tajností a v neposlední řadě... Ne. Vezmeme to hezky od začátku.

Když jsem dorazil domů, tak můj prvotní plán se skládal z toho, že počkám na Fionu a domluvíme se, jak budeme postupovat. Alarmující bylo už to, že jsem dorazil tak pozdě.
Vydržel jsem se skrývat deset minut. Neviditelnost ve škole se nevztahovala na rozlobeného tátu a vyděšenou mámu. Vzdorovat, přiznám se bez mučení, jsem zvládl ani ne dvě minuty, než jsem se dal do líčení všeho, co se stalo a jak jsem v tom vlastně úplně nevinně. Dařilo se mi to vylíčit dobře, až na tátovo rozčílené přerušování a následné dva pleskance po papuli, při čemž mě ani máma nebránila a do toho přišla Fiona. Ta nedostala, tak jako já, což je stejně nefér jako to, že jsme dostali stejný trest odnětí svobody na jeden měsíc. Stejně si Fiona bude zase chodit tam, kam jen bude chtít, ale jakmile vytáhnu paty z domu já, bude oheň na střeše. Ne, že bych snad měl v plánu někam chodit ale tady jde o princip!
Přesto musím uznat, že jsem byl radši za ty dvě facky než za řev, který se snesl na Fioninu hlavu.
"Moje dcera se přece nebude tahat s nějakým pobudou v kumbále! Taková hanba, taková ostuda. Co si o tom teď pomyslí lidi?" Ano, přesně tohle je přibližný souhrn otcových myšlenek a strachů. Prestiž, pověst, pomluvy. Tohle je to, co jej zajímá nejvíc a co nejvíc zajímá i většinu tohohle zapadákova. Povrchnost spojená s arogancí a touhou po dokonalosti. Nedělej nic, co by mohlo negativně ovlivnit tvou rodinu, což v překladu znamená třeba, že si nemáš barvit hlavu na zeleno, protože by lidi blbě koukali. Táta nechápe, že je to jedno. Je jedno, že lidé hloupě koukají, je to jedno... Na mě koukají divně pořád a ne jen oni. Na mě kouká divně sám táta, ale to už je asi dáno přírodou. Na mě se nikdo jinak  asi ani nepodívá.

Ohledně práce v knihovně a mého obědového kamaráda. Celé je to takové zvláštní. Bavíme se spolu i se spolu nebavíme. Mám-li to k něčemu přirovnat, tak je to jako narozeninová oslava, která se nevyvedla a každý si teď hledí svého, při čemž oslavenec pouze přihlíží. Oslavence představuje profesor chemie, ale on se v tom vyžívá. Libuje si v tom tichu a v našem utrpení, které sem tam sice naruší krátký rozhovor, ale ten je brzy ukončen. Ještě je důležité zmínit, že na střechu jsem od té doby nepřišel a jakémukoli bližšímu kontaktu, než je ten v knihovně, se vyhýbám a řekl bych i úspěšně.

A tohle všechno mě přivádí k poslední části, která je i důvodem toho, proč se momentálně snažím vylézt oknem a vyplížit se z domu. Mimochodem filmy pěkně lžou. Není ani trochu jednoduché takto prchnout z domova. Zvlášť když vám dělá problém vylézt už jen na parapet a ten můj přechod na strom... Darmo mluvit. Můžu být jen rád, že mám tak dlouhé ruce a nohy a že jsem zaujal pozici medvídka, při kterém jsem se držel na jednom místě dobrých pět minut, než jsem tedy spadl, ale důležité je, že jsem se dostal dolů. V takový úspěch jsem ani nedoufal.

Dnes večer se koná takzvaná středoškolská párty, na které by měla být i Fiona a já, jelikož se teď snažím přijít na to její velké tajemství, pokud tedy nějaké vůbec existuje, jí musím být na blízku, hlavně ve chvílích, kdy o tom nebude vědět.
Navíc je to pro mě takové osobní dobrodružství. Nikdy jsem ještě na žádné párty nebyl, takže se jedná o takové mé poprvé, ale vše má být jednou poprvé, ne?
Jen s oblečením jsem si nevěděl rady. Tílko? Tričko nebo snad košile? Nakonec jsem skončil u obyčejného černého trička a riflí a  jistěže ještě mikina stejné barvy jako tričko. Připadal jsem si jako nějaký pobuda, ale takto ve tmě nepůjdu moc vidět, čímž porušuju bezpečnost veřejné dopravy, ale já jinudy než po chodníku nechodím.

Už brzy jsem věděl, kudy se mé kroky mají ubírat, ačkoli jsem znal jen ulici, ve které se to mělo odehrát. Hlasitá hudba a smích byl jasným ukazatelem. Už přesně vím důvod, proč na podobné seance nechodím. K tomu, abych se pobavil nepotřebuju alkohol a ani společnost neznámých lidí a hlasité hudby.

Minul jsem pár již znatelně opilých lidí a bez problémů jsem se dostal do domu. Tma, binec, smrad, hluk. Kdybych měl epilepsii, už bych se válel po zemi, k čemuž nemám daleko ani teď.
Úspěšně jsem se vyhnul skupince lidí, ale dívka, která zrovna vyšla zpoza rohu takové štěstí neměla já však, jako rytíř jejích snů, jsem ji sice nezachytil a neochránil ji tak před pádem na zem, ale zato jsem galantně odvrátil zrak stranou a čekal jsem, než se sesbírá ze země a až poté jsem se k ní přimotal, pokládaje ji ruku na rameno, no dobře, možná trošku blíž prsu, ale to jen z toho důvodu, že jsem jednal moc rychle.
Chtěl jsem se jen zeptat jestli je v pořádku a třeba neviděla mou sestru.
To, že se na středoškolských párty akcích asi ruce na ramena nebo na jakoukoli část těla blízko ramene nedávají, jsem pochopil až ve chvíli, kdy se na mě se zapištěním úchyl otočila a ubalila mi takovou facku, že by se za ni nemusel stydět ani táta.

~
Teď je to asi šok.

-
Ahoj,
moc se vám omlouvám, že minulý týden nevyšla kapitola, bohužel toho mám příliš a jsem ráda, že jsem vůbec dneska stihla kapitolu vydat. Doufám, že se vám pro jednou i delší kapitola líbila a vydržíte se mnou až do konce knihy. 😊 Moc vám děkuji za váš čas!