Co cítím?

38.

A tak šli spolu.

Ruka v ruce.

Údolím dolů

k temné tůňce.

Utopí se?

Zachrání se?

Stále jdou spolu

k temné tůňce.

~

„A nepřeháníš to tak trošku?" zeptala se mě po chvilce ticha a já se skoro bázlivě zasmál, ale když jsem chtěl něco říct, tak se mi v krku vytvořil obrovský knedlík a já tak pootevřenou pusu zase zavřel a opět jsem se zasmál. Nic jiného jsem ani dělat nemohl. Jen se smát. Smát se tomu, v jaké situaci jsem a při tom vědět, že osoba, na kterou jsem spoléhal nejvíc, mi nevěří. Viděl jsem to na ní. Poznal jsem to z toho, jak krčila obočí, jak nedůvěřivě špulila rty.

„Takže... co se doopravdy stalo?" působila zmateně a já nejspíš vypadal stejně. Dva zmatení blázni, co spolu posedávají venku a snaží se přijít na to, co se tomu druhému honí hlavou. Mně by to totiž doopravdy moc zajímalo. Nad čím to přemýšlela, co si představovala, proč mi nevěří? Myslel jsem, že mi bude věřit v každé situaci. Ta zrada, ač to zrada nebyla, mě bolela na srdci a zažírala se mi do kostí. Ten pocit byl nepříjemný, svíravý. Byl jsem zvyklý na to, že mi nikdo nevěří, že nejsem ten, ke komu mají lidé důvěru, ale u ní jsem tak nějak čekal, že... Že co? Když svou situaci zkusím rozebrat, tak první bod, kdy jsem byl v parku obtěžovaný klukem, nebyl přeci zas tak těžký k uvěření. Přeci jen se v parku pohybuje spousta pochybných existencí, jenže to obtěžování se dá pochopit pouze za třeba žádání peněz nebo tak, takže tomuhle by věřit mohla. Pak ale, proč by mě domů vezl policista a proč by mě měl táta za prostituta a buzeranta? Silně jsem se kousl do rtu. Ne, nemohl jsem se divit, že mi jen tak nevěřila. Koukl jsem na ni. Stále čekala na svou odpověď. Přemýšlela, skoro jsem se divil, že neslyším, jak se jí kolečka v mozku zběsile otáčejí, jak se snažila přijít na správnou odpověď.

„Táta a neshody jako obvykle." Řekl jsem konečně a dokonce jsem se dokázal neusmát, aby to konečně působilo nějak důvěryhodně. I tak nevypadala zrovna klidně. Možná uvažovala nad tím, co to tu celkově předvádím, nebo o co se to tu proboha snažím?

„Proč by tě domů vezl policista?"

Vyhýbavě jsem uhnul pohledem na stranu a rukama jsem si přejel po stehnech.

„Co kdybych u tebe dneska přespal?" odpověděl jsem místo toho a s nadějí v očích jsem na ni pohlédl. Neodvrátila se, ale já ten její výraz moc dobře znal. Nevěděla, jak mě slušně odmítnout. Sice jsem s ní trávil mnoho času a přešli jsme sem tam i na intimní rovinu, kdy však byl já ten jediný, o koho bylo pečováno, což mě docela mátlo, ale nikdy jsem neprotestoval, ale já po ní nechtěl sex jako takový. Tedy chtěl, ale nikdy bych se po ní nevrhl jako nějaké zvíře, navíc to byla ona, kdo byla vždy pánem situace.

„Budu spát na zemi, jen chci být s tebou," vyhrkl jsem proto a chytil jsem ji za ruku.

„ A co kdybys přišel zítra a večer bychom viděli, co dál, co ty na to?" navrhla kompromis a já zakýval hlavou. Bylo to lepší než nic. Stejně jsem to na ni vyhrkl hrozně zhurta, nemůžu se divit, že hned neskákala radostí.

„A teď mi řekni úplně všechno a od začátku," rýpla do mě prstem, ale já zakroutil hlavou. „Zítra." Rozhodl jsem a ona mírně nafoukla tváře, což mě rozesmálo. Vidina zítřka mě ale hřála u srdce a já měl tak zase šanci pustit z hlavy nepříjemné myšlenky. Přeci jen vidina odkladu nepříjemné události na jindy nebyla zas tak hrozná, a když jí to popíšu hezky od začátku, promluvíme si o tom, tak to bude jiné, ne že to na ni tady vychrlím jako uragán a budu čekat, že vše v pohodě pochopí. Teď už jen stačí, abych to zvládl vůbec říct. Při pohledu na její tvář s ďolíčky a přívětivýma očima jsem měl ale opět dojem, že se jí můžu svěřit se vším.

-

„Vážně nechceš doprovodit spíš ty?" mrmlal jsem, když jsme kráčeli společně ulicí, ve které stál můj dům, nebo spíš dům mých rodičů, který snad brzy opustím.

„Aby mi tě zase sebral policajt? To jo."

„Policista," opravil jsem ji automaticky, za což jsem si vysloužil pořádný šťouchanec do žeber. „Hej," vyhrkl jsem a ona se na mě zašklebila, takže jsem jí ten šťouchanec vrátil. Bylo to uvolňující. Zase se jen tak smát, zase být v její příjemné společnosti. Ani jsem si neuvědomil, že už stojíme konečně před domem, držíme se za ruce a jeden na druhého se culíme jako dva naprostí hlupáci.

„Už jsem ti řekl, jak moc jsi krásná?"

„Asi tak stokrát, ale klidně to řekni ještě jednou."

Šibalsky se na mě zaculila a já ji políbil. Přitáhl jsem si ji k sobě a neměl jsem v plánu jí v nejbližší době pustit. Její rty byly měkké, její vůně dráždila mé čichové buňky a já cítil, jak se celé mé tělo napíná, ačkoli má mysl byla klidná.

„Adriane?"

Překvapeně jsme se od sebe odtrhli a já spatřil na chodníku kousek od nás stát dost překvapenou mámu. Cítil jsem, jak stisk kolem mé ruky zpevněl, ale momentálně jsem si nebyl jist, jestli uklidňuje mě nebo sebe.

„Ahoj," řekl jsem vcelku stroze, mezitím co máma přišla blíž k nám a Lea ji slušně pozdravila. Z mámy to překvapení úplně prýštilo, ale usmívala se. Bylo vidět, že překvapení postupně přerůstá v radost, ale já se radovat nedokázal. Nechtěl jsem, aby Leu poznali, aby s ní byli ve styku a navíc, máma byla jen němý pozorovatel. Teď se radovala, ale stejně se zařídí podle táty a jeho konečného verdiktu.

„Co ty na to, Adriane?" zeptala se mě náhle máma a já si uvědomil, že jsem vůbec neposlouchal, o čem si povídají. Koukl jsem na Leu a ta se tvářila dost rozpačitě, ale současně i vcelku šťastně.

„No vidím, že souhlasíš, tak pojďte dovnitř," zasmála se máma a já koukl na Leu, která se ke mně s povzdechnutím naklonila.

„Tvoje máma mě pozvala na rodinnou večeři. Její manžel, všechny děti a jejich drahé polovičky."

Zhrzeně jsem se na ni zadíval, ale to už mě začala táhnout k domovním dveřím.

~

Teď je to asi šok.