Co cítím?

17.

Parkem se vítr honí,

vlasy ti do očí hází .

Jen vyčkej chvíli.

Za ucho ti je zastrčím

a tvé srdce zlomené,

jen z lásky k tobě

do jednoho celku slepím.

~

Po onom cituplném ránu se vše vrátilo do starých kolejí. Ne, že by to bylo nějak překvapující zvrat. Já a Fiona jsme se k sobě opět chovali jako cizinci, ale měli jsme mezi sebou přeci jen to jedno malé tajemství. To, jak mě nepozorovaně dostala do domu, jsem se stále nedozvěděl a myslím, že mi to nikdy neprozradí. Bezpochyby zná nějakou tajnou cestu, nebo umí procházet zdí, nebo se u něj konečně projevily její schopnosti čarodějnice. Tak či onak. Dlužím jí, i když teoreticky je za všechno vinna ona. Přeci jen, to kvůli ní jsem se tam vůbec vydal a udělal jsem ze sebe naprostého vola. Oblizovat se tam s nějakou, nějakou cuchtou... Jistě. Vždyť ani nebyla hezká. Ne, teda byla. Ale taky jí dost lichotilo to osvětlení a stejně nemám tušení, kdo to byl. Nikdo mi to není schopen říct. Ani má udrbaná sestra netuší, o koho se jedná. Prý ji viděla poprvé a ještě se pokusila shodit můj vkus. Mrcha. Prý jí bylo hned jasné, že potřebuju pevnou ruku. No a, že byla poněkud... větší. Byla vtipná a milá.

Prudce jsem vstal od stolu. Byl víkend, týden po osudné party a já tentokrát trčel jako rozumný chlapec doma. Na žádnou party akci už nepůjdu. Kocovina mě trápila celý den a bylo neskutečně těžké přesvědčit mámu, že mě jen bolí hlava z přepracovanosti. Tátovi to bylo celkem jedno, i když tu přepracovanost bral spíše s humorem. Fiony se nikdo na nic neptal. Nerozumím tomu, jak je možné, že na ní nikdy nejde nic poznat? Prostě čáry. Čáry a nic jiného.
Já vypadal jako zombie ještě následující den a má pokožka! Nikdy jsem si nepřišel tak odporný. Pachuť v ústech a neustálá potřeba zapíjet tu suchost, byl jsem jako velbloud dvouhrbý.

Znuděně jsem se opřel o parapet. Kromě těchto věcí, mě už trápila jen zase Fiona. Za co by se ona mohla stydět? Je to slečna dokonalá. Bez kazu a hany. Bojovnice za růžovou barvu. Mokrý sen poloviny kluků na škole, což, řeknu-li to upřímně, je pro mě jako pro jejího bratra velmi nepříjemné a hanebné. Pořád je to moje sestra!

Nakonec jsem to už nevydržel. Potřeboval jsem si od všech těch starostí vyčistit hlavu a co bude lepší, než procházka parkem.
Navlékl jsem si na sebe jen čisté bílé tričko místo toho špinavého a dole v předsíni jsem si obul tenisky. Se svým notesem jsem si to vykračoval po chodníku. Potřebuju, aby mě chytla múza a kde jinde by mě chytla, než pod stromy a modrým nebem.

Do parku jsem to měl bezmála jen deset minut a rovnou jsem si sedl na své oblíbené místo do právě posečené trávy pod velkým dubem. Chopil jsem se propisky a otevřel svůj notes.
Po asi deseti minutách jsem si zoufale povzdechl. Je to marná snaha.

Potřeboval jsem si shrnout fakta. Fakta mi pomohou a pak se mohu teprve zase soustředit. Ano, přesně tak.

1. Má sestra má tajemství.
2. O tom tajemství něco ví Kyle.
3. To tajemství je něco velkého.
4. Fiona z toho má strach.

A tímto končím, což je doopravdy bída. Obrovská a smutná bída. Vždyť nic nemám. Žádné stopy, indicie. To jí musím prohledat pokoj? Kousl jsem se do rtu. Je to špatné, ale něco by z toho kápnout mohlo. Ano, udělám to. Prošmejdím jí pokoj.

„Bacha!"

Zmateně jsem vzhlédl, ale to už proti mně letěl míč, kterému jsem se nedokázal vyhnout, natož jej pak chytit. Dostal jsem ránu přímo do obličeje a na chvíli se mi zatmělo před očima, do kterých se mi začaly tlačit slzy.

„Jsi v pořádku, ah, to jsi ty?! Jak se máš!?" Nechápavě jsem vzhlédl. Vždyť tento den byl tak krásný a ono se stane tohle? To vážně?

„Notak! Kde vězíš, Petere, koho to tam máš!" ozvalo se další nespokojené mrmlání a křik. Tahle situace vypadá čím dál tím hůř. Slabě jsem se na zubícího se Petera usmál. Vážně. Ten kluk je naprosto vygumovaný. Pokaždé se usmívá, je na mě milý, ale nikdy mu nevadí mi pak vrazit. Stalo se to celkem dvakrát, což není tak moc, ale on je jako psychopat. Milý, ale zákeřný.

„A helemese." Čísi ruka se opřela o mé rameno a já ji ze sebe znechuceně setřásl.

„To seš ty. Ten, co osahával tu holku, co vypadala jak..." ozvalo se bolestné heknutí a já zvědavě upřel oči k Peterovi, který se mračil.

„Sorry, brácho, ale tvoje sestřenka je vážně. Není to moje gusto, víš, co tím chci říct." Za to schytal další bolestivou ránu do žaludku a tak si už rozumně další poznámky odpustil. Zájem v mých očích se díky tomu ale ještě zvětšil. Jistě, jistě. Ta podoba. Jsou si dost podobní. Možná to je těmi geny v rodině.

„Na co čumíš, debílku? Směješ se, přijde ti to vtipný?" Peter mě popadl za tričko a já vyjekl. Jak říkám. Jakmile ho něco naštve, tak se z Míliuse stává Brutus a já si neuvědomil, že se usmívám. Bylo to v rámci vypjaté situace! Když nevím, co mám dělat, tak se usmívám, což je dost špatné, když se to stane třeba na pohřbu, ale o tom zase jindy. Teď je důležitější fakt číslo pět mimo záznam.

5. Moje večerní dívka je sestřenicí vygumovance ze školy, který mě teď asi zbije.

~

Teď je to asi vzrušení.