Co cítím?

21.

Růžový půlměsíc,

kouzlo podzimu.

Parné léto

a jsem bez rýmu.

~

„Ty jsi nehorázný idiot, tak kolosálního blbce jsem snad ještě nepotkala. Proč jsi ji nepozval, vždyť na to čekala."

„Ale nic neříkala, jak si můžeš být tak jistá, že se mnou, vůbec nic jsem ti neměl říkat."

Fiona se ušklíbla a převalila se na posteli na břicho, takže jí z drobných kraťásků vykoukl zadek. Ještě že se v tom valí jen doma.

„Ještě budeš rád, že máš možnost využít světoznámou pobočku poradkyně v lásce."

Propukl jsem v bujarý smích a ona se ke mně nakonec přidala. Pohodlněji jsem si natáhl nohy před sebe.

„Takže si se mnou chce vyjít?"

„Vždyť se po tobě přímo vrhla, chytrolíne."

„Jsem vážně hňup. Teď ji už neuvidím."
Zanaříkal jsem a ona mě povzbudivě poplácala po rameni.

„Notak, přeci nebude tak zle."

Ale ano. Bude a i bylo. Svěřoval jsem se se svými milostnými problémy své sestře, která mi vysvětlila, že jsem mohl mít rande, kdybych nebyl nechápavý hňup.

„Takže když se líbáte, nestrkej jí jazyk až do krku. To je nechutný. Musíš hezky pomalu, škádlivě... "

„Proboha." Rychle jsem se postavil a tentokrát se už smála jen ona.
„Jsou tu určité hranice, které stále překračovat nebudeme." Začal jsem opatrně, při čemž jsem si uhladil vlasy.

„Při sexu ho do ní hned nevraž, dej si záležet na předehře. Já mám třeba ráda, když mi pořádně."

Vyděšeně jsem s navždy poznamenanou myslí opustil její pokoj. Vím, že jestli na něco takového přijde, tak za ní půjdu, ale Kriste! Tohle by nikdo o své sestře vědět neměl. Nikdy. Ještě za mnou může přijít bratr a zeptat se mě, co má dělat, když mu stojí kamarád a mohu si jít rovnou hodit mašli. Stačilo, když Fiona jako malá probíhala po domě s tím, že krvácí. Měla z toho malý záchvat. Máma s ní pak měla dlouhou rozmluvu o tom, že je to všechno v pořádku, že je to normální. Na mě a na mé trauma ale nikdo zřetel nebral!

Ve svém pokoji jsem si lehl okamžitě na postel a hlavu jsem zabořil do polštáře. Lea. Krásná Lea s dlouhýma nohama.

-

„Školní projekt budete vypracovávat ve trojicích, které si náhodně vylosujete."

Slova, která nikdo jako jsem já, slyšet doopravdy nechce. Nikdy. Ještě když to bude v dobré víře zlepšení kolektivu učitel losovat. To je snad doopravdy to nejhorší, co jen může být. Ani nechápu, kde na to kantoři pořád chodí. Možná to dělají schválně a vyžívají se v utrpení, protože k žádnému utužení vztahů vážně nedojde. Šprt se s šikanátorem neskamarádí, naopak šprt odvede všechnu práci a bezmozek, se kterým je v týmu, slízne smetanu. Tak to prostě je a tak to i zůstane, je mi líto.

Ruce jsem sepjal na lavici, jakobych se chystal k modlitbě, což nebylo ani tak od pravdy. Jen si budu říkat jména lidí, se kterými bych chtěl případně být, i když vím, že se to stejně nestane.

Konečně se ke mně dostala sklenice s papírky, který měl určit můj další osud a jedno ztracené odpoledne nedej bože, aby jich bylo víc.

Růžová. Vážně se musíme hledat podle barev? Jak stupidní to ještě může být? Další čtvrt hodiny, co se ostatní proplétaly mezi sebou a vyřvávali svou barvu, jsem seděl na svém místě a strategicky jsem vyčkával, než se ta tlupa hlupáků protřídí.

„Co máš za barvu?"

Zmateně jsem zamrkal na svou sestru a beze slov jsem se jí snažil naznačit, že právě porušuje pravidlo, žádný kontakt.

Ona ale nereagovala a sedla si ke mně. Na lavici položila svůj růžový kousek papírku, to mnohé ulehčuje, pravda. Takhle se aspoň nebudu shánět po jejím podpisu.

„Oh bože," ozvalo se povzdechnutí a naproti mně si sedl Peter a znechuceně si nás oba dva měřil, což mě udivilo, vzhledem k tomu, že s Fionou si nic zlého neudělali.
Fiona se taktéž netvářila nijak nadšeně.

„Takže dnes odpoledne u tebe."

„Cože? Ne!" odsekl rázně a já nervózně prohlížel jejich očnímu souboji a stejně jako prohrál tehdy, prohrál i teď a já se tak dnes odpoledne nejspíš setkám se svou... No s ní.

~

Teď je to asi vzrušení.