Co cítím?

4.

K útesu přicházím,
voda se bouří.
Žraloci čekají
a já se pouštím.

~

„Čau, brácho, " ozval se za mnou hlubší hlas plný pobavení. Ušklíbl jsem se, čau, brácho, nepatřilo k formě pozdravu, který jsem slyšel rád. Obvykle to totiž v překladu znamenalo jediné. Hej, ty šprte, máš pro mě...
Bylo to únavné. Proč se snažili tvářit přátelsky, když stejně, jakmile jsem jim sdělil, že jsem na onen a onen úkol zapomněl, mi bez zaváhání uštědřili několik silných ran.

Přesně takovým typem pitomce byl i Peter. Snažil se předstírat, jak velcí jsme přátelé, ale jakmile jsem mu řekl ne, tak jsem se mohl těšit na pořádnou nakládačku. My dva jednoduše přátelé nebyli. Byli jsme šikanátor a oběť šikany, proto mi jeho chování vadilo. Vadila mi ta přetvářka a ten klam. Proč se k tomu prostě nepostavit otevřeně.

Ty mě nenávidíš, já tebe taky nemiluju. Já jsem osoba a ty jsi jeden z mých parazitů. Bohužel jsi jeden z těch parazitů, které doopravdy nesnáším.

Možná má nesnášenlivost vůči jeho osobě vzešla z jeho pitomého úsměvu a nechutně blonďatých a nechutně načesaných vlasů. Nebo za to mohly ty jeho trapné kecy. Třeba jsem mu i záviděl, že je kapitánem fotbalového týmu, má mnoho přátel a blonďatou, tupou přítelkyni, která byla samozřejmě roztleskávačka.
Možná mi vadilo, že se stále zachovával ten stereotyp celé střední školy a celé hierarchie, kde jsem byl až úplně dole a fotbalisti a roztleskávačky a ti oblíbení lidé byli na vrcholku téhle pitomé pyramidy.
Nebo jsem jej tak nesnášel, protože přesně takového syna by si můj táta přál a třeba mi to už všechno jen leze na mozek.

„Notak slyšíš? " kvůli ruce na mém ramenu jsem byl nucen zastavit a konečně se mu zadívat do tváře. Byli jsme zrovna blok od školy, nechápu, proč si mě nemohl odchytit až ve škole, přeci jen jsme ve stejné třídě skoro na všechno.
Chtěl jsem si užít ničím nerušenou cestu pohroužen jen ve vlastních myšlenkách, ale k dalším Peterovým vlastnostem patřila schopnost zkazit mi den už takhle zkraje rána.

„Připomeň mi jaký úkol," sdělil jsem mu s jistou netrpělivostí v hlase. Kolikrát jim má ještě říkat, aby mi sdělovali rovnou, co chtějí? Je to jednodušší a já se nemusím ani tak moc dlouho rozčilovat nad svou neschopností vymanit se z kruhu šikany.

„Ájina," pronesl celkem zaraženě a já cukl bezděčně prsty. Jen to slovo ájina mě nevýslovně štvalo.
Už jsem zmiňoval, jak je možné, že mě na tom klukovi štve absolutně všechno?

„Ta esej," řekl jsem sám sobě a začal ji hledat v batohu. Dala mi celkem práci, abych byl však upřímný, musím uznat, že mě baví psát lidem eseje. Je to taková špionážní práce. Nejprve musím zjistit, jakým stylem se žák vyjadřuje, posoudit jeho znalosti a pak se mistrně pokusit jeho otřesným stylem vykouzlit z jeho práce A.
Někdy uvažuju, že bych se tím mohl i živit za peníze, pak si ale uvědomím, že by to byl zločin a tak od toho raději upustím.

„Na," podám mu papíry a vydám se ke škole.
„Netuším, co bych bez tebe dělal," zaslechnu ještě za sebou, ale neotočím se. Nijak na to nereaguju. Co bych mu měl asi tak říci? Byl bys naprosto v háji, protože jsi naprostý vypatlanec? To bych si rovnou mohl vybrat místo na hřbitově.  To už ale vybráno mám. Je to pod starším bukem. Líbí se mi, jak se větví a ta jeho majestátnost... Je asi divné přemýšlet o takovýchto věcech, ale já jsem otevřen všem možnostem a navíc nechci být zpopelněn. Nikdy. Ta představa je pro mě nesnesitelná a mám z ní husí kůži jen, když na ni pomyslím.

Zastavil jsem se před branou školy. Kolem byl typický hluk a já měl nutkání se otočit a prostě se na to dnes vybodnout, jako jsem to už párkrát udělal. Problém byl, že za mnou kráčel Peter a já se mu nechtěl dívat do tváře a ještě si snad vyslechnout jeho další hloupé kecy.
Úspěšně jsem tedy prošel bránou, vyhl se třem hloučkům a jal se nakonec úspěšně probíjet hlavním chuchvalcem lidí.
Kapuci mikiny jsem si tímto stáhl ještě víc do tváře ve snaze stát se tak neviditelným.
Všichni se na všechny mačkali, křičeli, smáli se. Nebylo mi z toho dobře, potřeboval bych nějaký tunel jen pro mě nebo ještě lépe, chtěl bych se umět teleportovat a nebo možná... Možná bych se chtěl narodit jako někdo úplně jiný.

~
Teď je to asi úzkost.