Co cítím?

3.

Jako každé ráno
před zrcadlem stojím.

Tužkou v ruce
úsměv si nakreslím.

~

„Prosím, Fio, pusť mě do koupelny, " zaprosil jsem snad už po sedmé a opět jsem přešlápl z jedné nohy na druhou. Buď se počůrám nebo se budu muset uchýlit ke krajnímu a nechutnému řešení v podobě květináče.

Opět jsem zvedl ruku v úmyslu zaklepat, ale málem jsem tak trefil svou sestru do pečlivě namalovaného obličeje.
Zlaté vlasy měla sčesány do drdolu a oči byly zvýrazněny černou linkou, takže už tak pronikavá modrá ještě víc vynikla. Pohledem jsem zhodnotil i její oblečení. Opět ke školní uniformě přidala osobitý doplněk, tentokrát v podobě malé jahůdky na klopě límce.

„Nezavaz, " povzdychla si netrpělivě.

„Sluší ti to," odpověděl jsem a procpal jsem se dovnitř.

„Tobě zatím ne, takže se sebou koukej něco udělat, "zasmála se a zaklapla za sebou dveře.

S úlevným výdechem jsem vykonal svou ranní potřebu, hned na to jsem vlezl do sprchy a své tělo jsem smáčel pod přívalem vlažných kapek vody. Nikdy jsem se  ráno nesprchoval teplou vodou, potřeboval jsem se probrat a tohle bylo víc než příjemné obzvlášť v letních dnech, horší to bylo v zimě, ale zvládat se to dalo.

Když jsem na sebe pohlédl do zrcadla, tak jsem ke svému zklamání nezaznamenal žádnou změnu. Mé vlasy se přes noc neobarvily na blond, tak jak byly vlasy obvyklé v mojí rodině. Všichni je měly, jen já a má černá kštice jsme opět nezapadaly.

Jednou, bylo mi tak šest, si ze mě má sestra utahovala. Dost mě to sebralo, když vezmu v potaz, že když se setkala celá naše famílie, tak to byla opravdu záplava blonďatých kadeří. Teď už vím, že je to spíš psycho, než nějak kouzelné, ale tehdy to pro mě byla rána pod pás. Navíc mě napadaly myšlenky typu, taky s přičiněním Fiony, že jsem adoptovaný, že tam nepatřím, že jsem jednoduše mimo.

Má sestra však přišla s geniálním řešením. Vzala tátův strojek a oholila mi hlavu, kterou poté napatlala sekundovým lepidlem a připevnila mi tam paruku. Myslel jsem, že rodiče budou rádi, až mě uvidí. Krutá mýlka. Máma byla vzteky bez sebe, tu bolest, když mi paruku strhávala si pamatuji dodnes. Myslel jsem, že mi strhne kůži, i tak jsem se ale snažil nebrečet. Alespoň v tomhle jsem se snažil udělat tátovi radost. Velcí kluci nefňukají ani nepláčou. Samozřejmě jsem sice selhal, ale snažil jsem se. To se taky počítá, tedy já si to připočítávám k dobru. Táta pravděpodobně ne.
Další plus přišlo v podobě fotografie, kterou mi máma ukázala. Byla černovláska, než se tedy obarvila. Nechápu, proč se obarvila, ale krásná je pořád.
Ale to úplně nejlepší byl mámin hněv. Fiona tehdy dostala domácí vězení a na týden měla zakázané sladkosti. Takto, vážení, chutná spravedlnost, ve středu jsme totiž tehdy měli čokoládový dort a já dostal i její porci.

Jediné, co se mi na mém bledém obličeji líbilo, byly mé oči, které se však obvykle ukrývaly pod hustou ofinou. Dvě modré skleněnky. Je pošetilé domnívat se, že mám doopravdy krásné oči? Nějaké sebevědomí by měl mít každý.

K dalším podobnostem se řadila  porcelánově bílá pleť. Opět se ale vyskytl problém v tom, že Fie to slušelo, mě se ze začátku každý ptal, jestli mi není špatně.
Pak už tu jsou spíše jen rysy a nos, který jsem zdědil po babičce z mamčiny strany. Mám takový pocit, že jsem celý po mamce. Z pověstných taťkových genů totiž nemám absolutně nic. Popravdě jsem nyní ale rád, že vypadám odlišně. Představa, že by si mě někdo ve škole od vidění automaticky spojil s mou mladší sestrou, byla děsivá. Už tak stačilo, že jsem její "divný" starší bratr. Je smutné, že jsem nikdy nebyl ten divný kluk. Vždy jsme byl divný bratr Fii. Tím pádem z toho vyvozuji jediné, nejsem asi tak dobrý, aby si mě zapamatovali jen jako mě. Stále si ale nejsem plně jist, jestli mi to vadí nebo ne. Nejsem moc průbojný, nemám rád pozornost cizích ani známých lidí. Mám rád svůj klid ale zase... Je to složité. Nejsem ještě zcela přesvědčen, jestli už chci, aby mě lidé nepřehlíželi.

Ozvalo se zaklepání a já už předem věděl, kdo to je, než se ozvalo hlasité Adriane!

„Už jdu, tati!" zavolal jsem a naposledy jsem si prohrábl vlasy a šplíchl jsem na sebe deodorant.

„Jsi snad holka, aby ses tam tak dlouho šlechtil?" ozval se nevrle, jakmile jsem vylezl z koupelny. „Dole je taky koupelna," zamumlal jsem si pro sebe ještě než za sebou zabouchl dveře. Ráno býval hodně nevrlý, obzvlášť na mě, ale to ostatně vždy.

~
Teď je to asi únava.