Co cítím?

36.

Zdravím, po neuvěřitelně dlouhé době jsem tu opět s další kapitolou. Snad tu z vás čtěnářů někdo zbyl. Za tu dlouhou odmlku se omlouvám, měla jsem toho více než dost a Wattpad bylo poslední, co jsem řešila. Momentálně, díky karanténě, už mám ale zase více času a tak doufám, že už se na kapitoly můžete opět pravidelně těšit. Taky vám přeju pevné nervy a hlavně zdraví, které teď všichni potřebujeme nejvíce. 

-

Růže kvetla,

aby zvadla.

Slavík pěl,

aby oněměl.

Já žiju,

abych... (zemřel)

~

„Tak já zajdu pro Leu," oznámí, čímž dává najevo, že prostě rezignuje. Ani se mu nedivím, taky bych nebyl nadšený, kdybych se musel otravovat s osobou mého kalibru.

„Víš, víš co? Prostě jim řekni, že jsem se zdržel a že, že se s Leou třeba sejdu později?" pokusil jsem se navrhnout nějaké řešení, jelikož mi bylo jasné, že se od těch popelnic prostě nepohnu. Peter si nahlas bez snahy zakrýt všechno své zoufalství povzdechl, prohrábl si vlasy a poté se na mě podíval pohledem, který jasně říkal, co jsi to proboha za člověka.

„Nebo ne, řekni jim, že jsem po škole kvůli chemikáři," rozzářily se mi oči nadšením. Můj mozek konečně vyplodil něco užitečného a já za to byl nevýslovně vděčný. Ne tak Peter. Přiblížil se ke mně a prostě se mnou prudce zatřásl. Bylo na něm vidět, že už se sotva ovládá.

„Teď mě dobře poslouchej," začal a já vyhýbavě sklopil hlavu, ale uši jsem si zacpat nemohl. „Nebyl jsem ani trošku nadšený, když si s tebou začala, kdo by taky byl." Pousmál jsem se. Jeho úvodní povzbudivá řeč nezněla ani trošku hezky, což jsem si uvědomoval já a nejspíš i on, ale asi jej to nijak netrápilo. „Ona tě má ale vážně ráda, nevím proč, nevím, co na tobě vidí. Jsi jako děcko, které pořád kňourá a pokud nejsi schopen se o ni postarat, tak se s ní rozejdi a ušetři jí trápení. Proč mi píše, tak jak mi píše? Co je to s ním? Už to nedávám, chápeš." Bylo na něm vidět, jak je z toho všeho otrávený a snad i zoufalý. „Nejradši bych ti rozbil hubu, aby sis konečně uvědomil, že se musíš sebrat. Od toho večera, kdy jsi šel sám domů, tak se chováš strašně divně. To si na tebe někdo z kluků vždy počíhá? Tvrdili mi, že tě nebijou, tak kde je problém? A ta tvá snaha se stát fotbalistou, nemáš na to. Proč se snažíš nebejt šprt, když seš blbej šprt," odmlčel se a já musel chvíli ten jeho dlouhý monolog zpracovat, protože Peter nikdy na příliš dlouhé řečičky nebyl. Pootevřel jsem ústa, ale poté jsem je zase zavřel. Lea se kvůli mně trápí? Jistěže ano, vždyť jsme si jen psali, sice měla zkouškové, ale já se jí ani nepokusil. Prostě nic, dělal jsem mrtvého brouka.

„Ubližuje ti někdo, Adriane? Jsi proboha chlap, to se o sebe nedokážeš postarat a musí za tebe vždy vše řešit máma?" zeptal se a já zcela automaticky zavrtěl hlavou. Ubližuju si jen já sám, tím jaký jsem a tím, co všechno dělám špatně.

„Tak se s Leou..." nedokázal jsem to vyslovit. Nechtěl jsem se s ní rozejít. Nemohl jsem. Už to, jak šťastný jsem byl z toho, že jsem ji viděl. Několikrát jsem se zhluboka nadechnul. Poté jsem se poplácal po tvářích. Sice jsem si vlastně z toho, co mi řekl, nevzal vůbec nic, ale chtěl jsem být s Leou. Obejmout ji, uklidnit se. A Kyle? Kyle mi mohl být jedno, Byl jsem tu s ostatními lidmi a on už si nic nedovolí. Alespoň v tomhle jsem se snažil být docela jistý. Vstal jsem a bylo znát, že Peterovi se ulevilo. Pevněji jsem sevřel popruh své tašky a následně jsem se konečně zase rozešel ke skupince před námi. Díval jsem se jen na Leu a to bylo taky to jediné, co mi zabraňovalo se otočit a utéct kamsi do neznáma.

„Andy," rozesmála se, když mě spatřila a okamžitě se ke mně vrhla a obejmula mě. S úlevou jsem ji objal nazpátek a šťastně jsem vdechl její vůni. Ano, přesně takto to má být. Ona má být u mě a já zase u ní. Políbil jsem ji na krk a ona se spokojeně opět zasmála, než mi sama vtiskla polibek na rty a jen díky tomu, že chytila mé tváře do svých dlaní, jsem v polibku nepokračoval. Místo toho jsem tvář zkřivil bolestí kvůli podlitině, které se dotkla.

„Co se ti to stalo?" vyhrkla okamžitě a já jen pokrčil rameny.

„Fotbal?" pokračovala a já jen zakýval hlavou a snažil jsem se nevnímat její čím dál tím víc naštvaný pohled, kterým si mě prohlížela, div mě pohledem neprobodávala. Konečně jsem se podíval i po ostatních, jen abych unikl tomu jejímu pohledu. Nechápavě jsem vykulil oči, když jsem si všiml, jak se Kyle a Fiona drží za ruce. Očima jsem rychle vyhledal obličej Fiony, která se na mě jen zářivě usmála.

„No co koukáš, ne jen ty se můžeš párovat a Kyla znáš."

Vtip. Dobrý vtip. Ona a Kyle. Jo. Vyprskl jsem smíchy a konečně se po té dlouhé době zadíval přímo na Kyla, který se tvářil všelijak, ale rozhodně se díval na mě. Chvíli jsme na sebe zírali, než se pousmál a obmotal ruku kolem Fionina boku.

„No jo, tak nějak jsme si sedli, teď se aspoň budeme vídat mnohem častěji." Blýskl se úsměvem a já se opět zasmál a otočil jsem hlavu na Leu, která na mě koukala jako na blázna. Ještě jsem stihl zachytit i její výměnu pohledů s Peterem, který jen bezradně kroutil hlavou. Nad čím? Taky byly znechucení z téhle celé situace jako já? Nebo se stejně jako já těšili na to, že budu mít Kyla nasáčkovaného snad i doma? Že bude v mé blízkosti? Že se jen tak najednou dal dohromady s Fionou? Byl jsem tak moc paranoidní, nebo co. O co vlastně šlo? Bylo to až moc náhod najednou a já se tomu mohl jen smát, pláč měl totiž jistě následovat za chvilku.

„No a já vás opustím, na rozdíl od vás jsem stále šťastně nezadaný," ozval se Peter a s mávnutím ruky se vydal prostě pryč a já bych jej s největší radostí následoval taky. Chytil jsem Leu za ruku. Kylův pohled jsem už déle snášet nedokázal, protože mi přišlo, že čím déle v jeho blízkosti jsem, tím více je obtížnější dýchat. Lea nejspíše můj signál pochopila, takže se se všemi také rozloučila a prostě mě táhla pryč. Já nebyl rytíř ve zlaté zbroji a na bílém koni. Byl jsem spíš nemožný princ, kterého musí princezna pokaždé tahat z bryndy, jenže nyní jsem si nebyl jist, jestli je toho vůbec schopná.

„Musíme si promluvit." Slova, která nechce jistě nikdo slyšet za dobu svého vztahu. Bezradně jsem zakýval hlavou a jen jsem s rozpaky sledoval, jak mě chytá za ruce. Teď se se mnou tedy rozejde? Poslední rána za tento den, nebo pak ještě najdu Kyla u sebe v pokoji? Žaludek se mi sevřel znechucením a na chvilku jsem zavřel oči. Otevřel jsem je až ve chvíli, kdy mě jemně políbila na rty.

„Co se to s tebou děje, Andy?"

Jak bych jí na tohle mohl odpovědět, když jsem to sám netušil.

~

Teď je to asi nevědomost.