Co cítím?

8.

S drakem jsme válčili.
Princezny osvobozovali.
Já rytíř, ty mé páže,
Vraťme se do toho světa, bratře.

~

„Iane! Kde jsi ty malý spratku?! Zabiju tě!"

Zmateně jsem si sundal z uší sluchátka a když jekot nepřestával, tak jsem se odhodlal zvednout se ze židle, otevřít dveře pokoje a vyhlédnout na chodbu. Dupot, který jsem uslyšel o chvíli později mi dal jasně na srozuměnou, že to zas tak dobrý nápad nebyl. Dveře jsem už ale zavřít nestihl, protože do pokoje vběhl můj bratr a schoval se pod mou postel. S protočením očí jsem za ním zavřel dveře, ale vlastně jsem si to mohl odpustit, jelikož mi do pokoje vdusal rozzuřený nosorožec s... Zděšeně jsem na Fionu vykulil oči a o krok jsem ustoupil. Měla slzy v očích a v obličeji byla rudá vzteky.
Růžový ručník si přidržovala na svém těle a dle vody bylo jasné, že teď vylezla ze sprchy.

„Co se ti to stalo s... "

„Sklapni! Kde je Ian!?"

Neodpověděl jsem a nadále jsem zkoumal její dříve blonďaté vlasy. Teď připomínala ženu vodníka. Její největší pýcha byla v trapu a podle všeho za to mohl můj roztomilý bráška, alias správný prototyp budoucího chlapa. Popravdě mě to baví. To, co Fie procházelo u mě, jí u Iana nepochází.
Fia je tatínkova holčička a Ian je jeho právoplatný dědic a budoucí hlava rodiny. Pořád jsem se nerozhodl, kterou tuto pozici táta upřednostňuje víc, ale domnívám se, že tu bratrovu, což je dobře. Já mám svého bratra opravdu moc rád. Když byl menší, tak jsme si spolu pořád hráli a on mě bral za svého velkého bráchu. Za borce, co všechno skvěle umí. Škoda, že mu tento pohled na mě nezůstane navždy. Teď se věnuje fotbalu a svým počítačovým hrám. Trávíme spolu stále čas, ale už ne tolik jako dřív. Toho společného času je prostě čím dál tím méně.
Jednou z něj bude jistojistě král školy a kapitán týmu, tak jak si to táta přeje a tlačí ho do toho a on se nechává tlačit, jelikož je to tak trochu trouba.

„Tady není, Fio a běž pryč, ještě mi tu tím kápneš na koberec," zavrčím a vyšoupnu ji nekompromisně z pokoje. Moc dobře vím, co by mu provedla, kdyby se jí dostal pod ruku. Pro jistotu za ní zamknu a vlezu si na postel. Ian, který celou situaci jistě sledoval z pod postele si vleze ke mně a směje se od ucha k uchu.

„Jde to umýt, že jo?" sám svůj smích ovládám horkotěžko, ale na mou obranu, vidět Fionu v takovém rozpoložení není běžné.

„Po týdnu to sleze," prozradí mi s úsměškem a začne zkoumat můj pracovní stůl, odkud vezme kresbu, na které jsem dnes pracoval.

„To vypadá úplně jako můj rytíř z..." nadšením drmolí vše o hře, kterou teď hraje a já jej trpělivě poslouchám. Tyto chvilky jsou vzácné a já si jich vážím, i když vůbec netuším, o čem to mluví.

„A co jinak škola?" navážu na jeho historku o vtípku na učitelku. Nechápu, kam na ty legrácky chodí, ale tipoval bych internet.

„Nic, dobrý," zamručí a začne do mě šťourat prstem.

„Proč jsi s námi nešel včera opravovat auto?" zeptá se náhle a vykulí na mě modrá kukadla.

„Nevěděl jsem, že se pokazilo," odpovím zkroušeně. Moc dobře vím, co bude následovat a vnitřně mě to ubíjí.

„Táta tvrdil, že si radši budeš psát ty tvoje blbosti. Jaké blbosti? Příště musíš auto opravovat s námi!" poručí a já se uchechtnu, ale bolí to. Je těžké tyhle pocity popsat. Ian totiž tohle nebude říkat věčně. Postupně, jak bude starší, tak se ze mě stane jen loser. Loser, který je s ním pokrevně spřízněn a proč? Protože ani můj otec před ním o mně nemůže mluvit hezky. Prohrábnu si vlasy a zadívám se z okna, kde spatřím, jak na příjezdovou cestu přijíždí auto.

„Rodiče už přijeli, doufám, že máš dobrou historku, jinak tě trest nemine."

Zazubí se na mě jako spravný profík a dokonce mi zasalutuje.
Má to očividně zmáknuté.

-

Tak zmáknuté to zas tak dobře neměl, ale vyvázl celkem dobře. Jen týden domácího vězení bez počítače. O fotbal samozřejmě nepřišel, to by jeho tréninkový plán velmi utrpěl a Fia z toho nakonec vyšla taky dobře. Máma ji konečně vzala k tomu nejdražšímu kadeřníkovi ve městě, ke kterému má sestra chtěla už takové dva roky a vrátila se se snad ještě blondatějšími, jemnějšími a načechranějšími vlasy než kdy dřív.

Nu a já? Já z toho vyšel taky dobře, jediný táta se moc nadšeně netvářil, když mě spatřil v garáži s Ianem. Přeci jen, opravit auto by nemělo být tak těžké.

~

Teď je to asi odhodlanost.

-
Zdravím, moc vám děkuji za Vaši dosavadní podporu a s radostí vám oznamuji, že od příští kapitoly se už začne něco konečně dít. Tento pomalejší začátek je ale podle mne důležitý, abyste si dovedli představit, jak hlavní hrdina žije. 😊

Tiktakbum