Co cítím?

2.

Noc a den.
Bílá a černá.
Realita a sen.
Slavík a vrána.
Já a ty.
My dva nikdy nebudeme dvojčaty.

~

„Nevíš, co bylo za úkol do matiky?"

Zrovna jsem relaxoval v houpací síti na naší zahradě. Byla neděle večer a já chtěl jediné. Nerušeně si vychutnávat západ slunce. V tom mi ale s úspěchem bránila osoba stojící nade mnou.
„Cože?" zeptal jsem se ještě jednou, i když jsem ji slyšel. Byl to takový můj zlozvyk. Ptát se lidí, co to vlastně říkali, i když jsem moc dobře věděl, o čem mluvili. To, že ji ale hodlám věnovat pozornost jsem dokázal sundáním sluchátek z uší.

„Máš ten úkol do matiky?" přeformulovala otázku. Takže moc dobře ví, co je za úkol.

„Vím."

Rozhodl jsem se nezapírat. Stejně by to nemělo cenu a nejsem lhář.

„Můžu si to opsat? Vůbec to nechápu."

Bez zájmu jsem si zase nasadil sluchátka zpět na uši a zavřel jsem oči.

„Andy!" rozkřikla se naštvaně. Mé reakce se však nedočkala. Ani jsem nevěděl, proč si to vlastně dělám. Během pár minut se totiž zahradou nesl hlas mámy, ať pomohu své sestře s úkolem do matematiky.

Fiona si to s vítězným úsměvem rázovala k mému pokoji a já jako hromádka neštěstí se šinul za ní. Odemkl jsem a rovnou jsem jí podal svůj sešit. Ona si příklad vyfotila a poté jej bez zájmu pohodila na stůl. Nespokojeně jsem sešit hypnotizoval očima. Má dvouhodinová práce a ona ji jednoduše opíše jako pokaždé, čemu se to vlastně ještě divím?
Proč ale po mně vlastně vyžaduje domácí úkol? Jsme k mé obrovské radosti ve stejné třídě. Rodiče mě schválně poslali do školy později, abych byl ve třídě s Fionou.

Je to noční můra a to jsem ještě mírný. Ani pořádně nechápu z jakého důvodu, nás tam poslali společně. Nejsme dvojčata, nejsme si ani blízcí. Ona je jako slunce a já jako měsíc. Jsme naprosté protiklady a za to jsem rád. Nechtěl bych mít dvojče. To pouto mezi nimi je celkem děsivé a to nemluvím o tom, že bychom současně sdíleli jednu dělohu. Kdysi jsem viděl dokument o dvojčatech. Byly tam dva plody a jednoho dne byl už jen jeden. Silnější plod pozřel ten slabší. Kanibalismus? Možná... Já si ale myslím, že kdybych s Fionou obýval máminu dělohu současně s ní, tak bych byl pozřen a rodině by to ani nevadilo. Táta zastává tenhle zákon přírody. Měl jsem už čest vidět, jak sám tento zákon prosazuje. Nejhorší ze všeho asi bylo, když jednoduše na ulici do krabice položil jedno neduživé kotě, nechal ho svému osudu mezitím, co o ostatní se celá naše rodina starala a poté je věnovala příbuzným.
Já však pořád myslel na toho malého tvorečka s bílou šmouhou na hřbetu. Byl jedinečný. Ta šmouha to dokazovala.

Byly to dva dny, co jej táta odložil a já jej konečně našel u popelnice paní Galladiové. Sotva dýchal, ale já to zvládl. Staral jsem se o něj se vší péčí, které jsem byl schopen. Zajímavé je, že jsem mu nikdy nedal jméno. Asi jsem to nepovažoval za důležité, ale občas mi chybí. Jednoho dne, když jsem se vrátil ze školy, byl pryč. Asi se zamiloval a utekl za svou láskou, nebo možná dosáhl osmnáctého schodu mnohem rychleji, než jsem čekal. Popravdě si nechci přiznat, že by se mu stalo něco zlého. Měl jsem ho rád. Byl jako já jen s jedním rozdílem. Mě neodložili u popelnic, i když... moc se mi to nechce přiznávat. Někdy mám takový pocit, že kdyby to šlo, tak skončím u popelnic taky. Zákon přírody je krutý a já bych nebýt technologie lékařství zemřel. Narodil jsem se dřív, máma mi vyprávěla, že jsem byl maličký a tak roztomilý. Prý jsem vůbec neplakal a jen jsem ji držel za prst, tedy do chvíle, než jsem přestal na chvíli dýchat. Líbí se mi ta myšlenka, že se do mě máma zamilovala hned, jak mě poprvé uviděla, i když jsem byl pokrytý vším tím hnusem a červený jako opičí zadek. Na druhou stranu nechci přemýšlet o tom, co si asi myslel táta o svém nedonošeném synovi. Máma mi tvrdila, jak byl pyšný, ale já tomu nikdy moc nevěřil a věřit jsem přestal ve chvíli, kdy jsem viděl jeho tvář, když spatřil to malé kotě.

~

Teď je to asi smutek.

-
Přináším další kapitolu a moc vám děkuji za pozitivní ohlas u první části!