Co cítím?

32.

Světlomety na mě svítí.

Srdce radostí mou plesá.

Na verandě však táta stojí.

Na náhrobek můj cosi tesá.

~

V každém příběhu se náhodný člověk vždy postará o štěně, které se zatoulá a začne prosit u jeho dveří, takže i proto u mne, v koutku mé nejtemnější duše, převládala představa, že se to vyplní i v mém případě. Že se mě můj profesor ujme jako toho opuštěného psiska a poskytne mi na jednu noc potřebné útočiště a pocit bezpečí. Bylo ode mě špatné, když jsem si něco takového namlouval? Dělá to ze mě špatného člověka? Je to dost možné a proto si nezasloužím nic lepšího.

Nebyl jsem v pohádce, nebyl jsem ovlivňován utkvělou představou štěstí, kterou autoři vdechovali svým postavám. Já byl důkazem nespravedlnosti a všední maličkosti tohoto světa. Nicotný, zbytečný a skutečně bezvýznamný oproti ostatním a jejich problémům? Co vůbec mé problémy znamenaly? Zhola nic, byl jsem jen zrnkem písku v písečné bouři beznaděje, ale přesto jsem nyní dokázal uvažovat jen a pouze sobecky a to tedy tak, že to můj problém je teď tím nejpalčivějším. Jak bych mohl projevovat svou solidaritu, když sám mrznu venku a nemám kam jinam jít?

Profesor měl možná pravdu, když mi řekl, ať nedělám hlouposti a jdu domů. Výraz jeho tváře jasně říkal, že tato situace mu není ani trochu příjemná, jak by taky mohla? Zazvonil jsem mu na dveře uprostřed noci a vyrušil jsem jej od jistě příjemného večerního prožitku s prosbou, která byla více než drzá a nevhodná. Měl jsem přece kde bydlet, kam jít. A já mu opruzoval u dveří. Těžko je ale možné popřít, že jsem si nemyslel, že mě nevezme dovnitř. Šel jsem pomalu, snad i schválně pomalu, a on mě dohonil, položil mi ruku na rameno a řekl mi tu naprosto logickou větu, která naprosto zkazila možné klišé, v které jsem ale doufal.

Mírně jsem se otřásl, když vítr zafoukal obzvlášť silně, takže jsem to pocítil i přestože jsem seděl na autobusové zastávce. Jsem vážně srab. Naprostý a neschopný srab, který nemá ani kamaráda, ke kterému by mohl jít přespat a když už se o něco takového pokusil, tak obtěžoval svého profesora chemie, kterému bude jistě pomalu čtyřicet.

Poplašeně jsem sebou cuknul, když jsem zaslechl hlasy, které se neustále přibližovaly. Zmocnila se mě panika. Co teď? Mám jen dál sedět, nebo se zvednout a utéct?

„A tak jsem jí ho tam ..." více jsem už neslyšel, jelikož jsem se zvedl a utíkal jsem jako splašený zajíc, co mi jen nohy stačily, pryč. Nechal jsem se unést pudy, jako když jdete po ulici, proti vám jde člověk a vy stejně zabočíte, abyste ho nemuseli potkat, ačkoli to je naprosto normální slušný člověk, ale co kdyby? Co kdyby nebyl? Od té chvíle jsem bloumal po ulicích bez zjevného cíle. Na jednom místě jsem už ale prostě zůstávat nemohl. Potencionálním večerním spoluchodcům jsem se vždy úspěšně vyhnul, ale únava se mě postupně začala zmocňovat víc a víc. Nevím, jak dlouho jsem chodil, ale když už mě neorientace v čase začala skutečně hodně znervózňovat, tak jsem díky telefonu zjistil, že je po druhé ráno a že nemám ani jeden zmeškaný hovor, pouze mi přišla zpráva od Ley, jestli jsem došel domů v pořádku. Neodepsal jsem. Bylo by divné, kdybych jí odepsal ve dvě v noci, že ano. To to raději svedu ráno na to, že jsem usnul, hned jak jsem přišel a zprávu jsem si tak přečetl až ráno.

Absence poplašných hovorů z domova mě ale zasáhla a já se opřel o lampu. Chtěl bych si lehnout do postele, zakutat se pod peřinu a spát a ne stále přemýšlet nad tím, co se stalo a co mi kdo udělal.