Co cítím?

9.

Hvězda k zemi padá
Bublina k nebi stoupá.
Hvězda dopadla,
bublina praskla.
Smím si ještě něco přát?

~

„Hlavně prosím neříkej tátovi, že jsem zaspal," zaprosil jsem mámu ještě jednou, když už jsme byli kousek od školy, do které mě musela zavést, jelikož jsem zaspal.

Přísahám, že jsem si budík nastavoval, nemám proto tušení, proč nezvonil. Tohle se mi nikdy nestává.

Překvapeně jsem sebou škubnul, když mě máma pohladila po noze.

„Notak, broučku, vždyť o nic nejde. Napíšu ti lístek, žes byl u lékaře, ano?" mrkla na mě a já se upokojil
Máma je můj největší spojenec.

Miluju svou mámu víc než kohokoli na světě. Pravda, taky má své mouchy, ale je to prostě máma. Tak jako je táta tátou. Svého tátu mám taky rád, ale mámu přeci jen o něco víc. Má pro mě věští pochopení a dovolím si i tvrdit, že mě má ze svých dětí nejradši. To se mnou se dívá na Sex ve městě a to se mnou se dělí o drby ze sousedství. Zde je trošku vidět, po kom má Fia tu svoji upovídanost.

Děláme spolu i další věci typu mámanek, ale mně to nevadí. Jen s mámou se dokážu o většině věcí bavit otevřeně a bez obav. Je sice asi divné, když vaším nejlepším kamarádem je rodič, ale já jsem spokojený. Ona mě totiž nikdy nezradí.

Proč se Fiona mámině snaze strávit s ní obdobný čas jako se mnou, tak zarytě vyhýbá, není jen záhadou pro mámu, ale i pro mě. Vždyť dělají úplně to samé, akorát s někým jiným. V poslední době se i někdy hádají. To je pak oheň na střeše a všichni se drží na svém území a nechají ty dvě, aby si to spolu vyříkaly.

Vztah Fiony a mámy mě ale moc netrápí. Nemůže mít všechno dokonalé. Mámu si chci nechat pro sebe. S Ianem jsem ještě ochotný se podělit, ale on je teď v období, kdy si hraje na drsňáka, takže jo, klidně budu dál s radostí jediným mamánkem v domě.

Zastavila mi přímo před školou a já jí dal pusu na tvář.

„Moc děkuju, uvidíme se doma, jo?" usmál jsem se na ni a ona mě jen se smíchem postrčila, abych už běžel. Ještě mi dala lísteček, který stihla napsat už doma s omluvenkou, jak říkám, je na ni vždy spolehnutí.

Vystoupil jsem z auta a s batohem na zádech jsem se vydal rychle ke škole. Teď by měla být polovina první hodiny.

Vypadal jsem dost bídně, co si budeme povídat. Stále jsem měl trošku rozespalý výraz a vlasy, které mívám vždy upraveny, mi teď trčely do všech světových stran.
Aspoň, že oblečení díky uniformě nemusím nijak řešit. Prý uniformy potlačují osobního ducha, ale mně to vyhovuje. Když člověk chce, zviditelní si klidně i uniformu.

Jak jsem si myslel, tak hlavní dveře byly zamčené. Zvonit jsem nehodlal, ale věděl jsem, že školník chodívá kouřit k popelnicím a nechává otevřené zadní dveře. To byla má jediná možnost. Musel jsem však obejít celou školu, abych se dostal k zadním dveřím a to taky zabere nějakých deset minut.

Už jsem se zmiňoval, že štěstí nepatří mezi abstraktní jevy, co jsou na mé straně?
Záškoláci a jejich kuřácký koutek, totiž jako vždy sídlili právě zde. Před jedinými otevřenými dveřmi.

„Uhm, s dovolením," zamumlal jsem k osobě, co zabírala nejvíc prostoru.

Tahle partička je tu moc dobře známá a ne v tom dobrém slova smyslu. Sígři, hulváti. Zajímalo by mě, proč se podobné typy lidí drží vždy u sebe. Ale tak už to prostě je a už jsem se o tom vlastně i zmiňoval. Lev se taky nebude držet v jedné hordě s opicemi a opice zase nebude běhat s lvy na lov.

Osoba přede mnou se ani nehla a myslím, že si mě ani nevšiml. Připadal jsem si jako myš, jako hmyz, co jen obtěžuje slovutného obra.

„Hej, chci projít," šťouchl jsem do něj prstem. Tentokrát se otočil. Posměšně nakrčil obočí, ve kterém měl piercing a po chvilce mi cestu uvolnil. Bez problémů jsem tedy prošel. Přede dveřmi jsem se zastavil a pro jistotu jsem si ještě přečetl cedulku, která mě upozornila, jakým směrem táhnout za kliku. Takový trapas si před nimi nemohu dovolit.

Konečně jsem se dostal do školy a rychlou chůzí jsem kráčel ke své třídě. Mám ještě patnáct minut. To se zvládne. Nechci to zameškat, vždyť jsem se na ten test učil tak dlouho a zvládl jsem projít skrz ty lidi před vchodem. Teď už mě nemůže zastavit nic.

Ale je pravda, že nic jiného se ani čekat nedalo. Nejsme ve filmu a lidi nejsou tak špatní, i když mezi ta hovada patří. Nebo jsem měl prostě jen štěstí, že mi nedali nakládačku. Někdy je lepší nad tímto nebádat a nepokoušet štěstí, kterého já nemám na rozdávání.

Chodba byla nezvykle prázdná, ale já se i tak ostražitě rozhlížel. Nechtěl jsem narazit na dozor, zvlášť dneska, když měl hlídku ne moc milý profesor chemie, který neměl rád nikoho a nic. Snad jen svou krysu. Ne, neměl kočku. Měl svou krysu, se kterou ho jistě pojí nějaká vtipná historka, snad i milá historka, ale nikdo ji nezná a proč? Protože je to debil.

Ne, to je moc hrubé. Je to jen introvertní, zahořklá, zamindrákovaná osoba a já o něm vážně nedovedu myslet v tom pozitivním světle.

„To snad nemůžeš myslet vážně?"

Zastavil jsem se. Ten hlas jsem znal až moc dobře na to, abych si ho nevšímal. Má sestra teď měla mít matematiku. Měla sedět ve třídě, tak proč ji teď slyším z kumbálu na košťata?

Rozvážně jsem přešlápl na místě. Není to má starost. Mně je jedno, jestli je za školou. Je mi jedno, jestli s někým šoustá v kumbálu.

Hlava mi však nebere, proč je tak blbá, nebo spíš proč jsou oni dva tak blbí a ani ty dveře nezavřou, ale jen je přivřou.

„Ale ano, myslím."

Kousl jsem se silně do rtu. Ten druhý hlas. Ten člověk, co tam s ní byl. Odněkud jsem ho znal, ale odkud?

Natáhl jsem ruku ke klice, abych dveře trošku pootevřel. Šustění látky mi přeci jen dodalo odvahu. Jistě se teď věnují sami sobě a já mám tak volné působiště odhalit sestřina nového milence. Nebo nabíječe? Nebo její další děvku? Nikoho nediskriminuju. Když holka střídá kluky, nemusí to být kurva. Moje sestra je toho zářný příklad. Ona je přesným prototypem děvkařky a já potřebuju vědět, který hlupák jí tam vyznává lásku teď.

Na rameno mi dopadla studená ruka s bílými chloupky a já zapištěl zděšením jako malá holka.
Vůbec jsem si nevšiml jeho příchodu. Proč jsem prostě nepokračoval v cestě?

„Co to tu vyvádíte, vy nezbedníku!" zaskřehotal a smýkl se mnou na stranu, aby mohl otevřít dveře, čímž odhalil mou sestru s naprosto rudými tvářemi a mého (ne)kamaráda. Alias osobu, se kterou už na střeše nikdy obědvat nehodlám.

Oba byli červení jako zralá rajčata a ve mně se mísil vztek spojený se smutkem. Proč Fiona musela získat i někoho, o němž jsem si myslel, že s ním výjimečný vztah mohu mít jen já? Jistě. Nemám pindu, ale nosil jsem mu oběd. Jedli jsme spolu. Naše bublina samoty... Ubohé. Zahanbeně jsem sklopil oči. Chytil je kvůli mně a ještě hůř, teď to vypadá tak, že jsem je snad šmíroval jako nějaký úchyl. A to není pravda! Částečně tedy není.

Neslyšně jsem k těm dvoum vyslovil tichou prosbu o prominutí, aniž bych se na ně podíval. Chápejte. Nemám nic proti tomu, že jsou spolu. Sice je mi líto, že jsem měl zase své hloupé představy o své výjimečnosti, ale aspoň se mi potvrdili zase nějaké poznatky o nadržených puberťácích.

Nijak na mne nestačili naštěstí ale zareagovat. Chemikář nás už totiž hnal před sebou jako nějaký neočipovaný dobytek.

~

Teď je to asi zahanbení.