Co cítím?

31.

Tam a zase zpátky.

Dívám se do dálky.

Vidím však jen tmu.

Před sebou,

za sebou.

Řekni mi, co je realitou?

~

„Tak já teď tedy... půjdu."

Byla divná. Chovala se zvláštně, roztěkaně, neustále se dívala kolem sebe, jako by ji pronásledovali duchové temnot a to netušila, že já mám úplně ty samé pocity. Když se ohlédla přes rameno, ohlédl jsem se též, načež jsem zase rychle koukl před sebe. Oči jsme musely mít přeci všude.

„U-už?" vykoktal jsem a nejistě jsem její ruku, která se až nadměrně potila, zmáčkl.

„Teprve jsi přišla, nechceš se třeba posadit, ale ne tady. Tady ne." Rychle jsem se usmál, ale neubránil jsem se otočení přes rameno.

„Je noc, Adriane a já zítra brzy vstávám. Vše jsme si vyjasnili a oba můžeme jít domů."

Zmohl jsem se jen na podřadné zakývání hlavou. Měla pravdu, co jsem vůbec čekal? Byla noc, doma na ni čekali a já byl jen kluk, se kterým chodila tak krátkou dobu a který trpěl bludnými představami o tom, jak ho v parku obtěžoval spolužák, který před nedávnem ocucával jeho sestru.

„Mám tě snad doprovodit domů, srabíku?" Rýpla si do mě a já se konečně usmál, jakoby její nově nalezený klid přecházel postupně na mě.

„Říká ta, která si musí vždy srovnat bačkory na to samé místo než jde spát, aby ji nesežrala strašidla pod postelí?" oplatil jsem jí rýpnutí a zasmál jsem se. Byl to takový roztomilý rituál, který dělávala, už když byla malá a ani teď, když byla takřka dospělá, se tohoto zvyku nedokázala zbavit, což jsem shledával nanejvýš rozkošné. Zrudla v obličeji a jako vždy nakrčila nos, když se urazila.

„To už dávno přece nedělám a jak to můžeš vědět, ještě jsi u mě nespal a." Zmlkla, ačkoli jsem si jejího podezřívavého tónu nemohl nevšimnout. Podezřívala mě snad z noční špionáže? Ale hlavní důvod, proč zmlkla, byl nejspíše výraz mé tváře, protože ho hned vzápětí okomentovala.

„A ještě na mě tak divně vejráš, mám něco na obličeji nebo co?" Nafoukla se, ale posléze znejistěla a udělala bezděčný krok vzad. Důvod byl prostý. Přerušil jsem totiž naši pomalou chůzi ruku v ruce a přistoupil jsem k ní. Tu nově vzniklou mezeru, když couvla, jsem překonal velmi rychle a během chvilky jsem se už nakláněl nad jejím obličejem. Nyní jsem měl možnost vidět její obličej o to zřetelněji, ačkoli přes všudypřítomnou tmu to byl dosti obtížný úkol. Zavřela oči a já jí letmo políbil na nos, než jsem vyprskl smíchy.

„Jsi vážně rozkošná," pošeptal jsem jí do ucha a nechal jsem se obdařit značně silnou ránou do ramene.

„A nespal, ale přece jsi mi o tom říkala, když jsem přišel tak brzo ráno a snažila ses mě přesvědčit o tom, ať to začnu dělat taky, ačkoli jsem ti vysvětlil, že tvé chování je jednoduše absurdní."

„Není! Prostě, je to. Je to pravda." Otočila op sto osmdesát stupňů a já se potěšeně usmál, když jsem vycítil, že se mi už zase otevírá a neskrývá se přede mnou.

„A jsi vážně děsný šprťák, slyšel ses vůbec, jak mluvíš?"

Teď jsem se nafoukl já, ale úder jsem jí vrátil.