Co cítím?

37.

Co křičet?

Lepší mlčet.

Co říct?

Tiše klečet.

Co šeptat?

Neslyšně brečet.

~

Co se děje? Co mám říct? Co úžasného mám ze sebe vypotit, aby to dávalo smysl, bylo to uvěřitelné a ona si už nemusela dělat žádné starosti? Tolik otázek a tak málo času k promyšlení si toho, co jí vlastně řeknu.

Dívala se na mě něžně, usmívala se a já na ní viděl, že mě už teď chce obejmout a začít mě utěšovat jako malé dítě, což mě na jednu stranu těšilo a na stranu druhou mně to jen utvrzovalo v tom, že má táta pravdu a já nejsem dostatečný chlap. To já bych měl být ten, kdo je pro ni opora a ne, že mě bude ona pořád ochraňovat a uklidňovat. Tak to prostě nešlo. Jak jsem se na ni ale díval déle a déle, tak jsem si postupně všímal drobností, kterým jsem předtím nevěnoval pozornost. Pod očima měla trošku tmavší kruhy, i když se je asi snažila zakrýt make-upem. Taky mi najednou přišlo, že trošku zhubla, ne že by to potřebovala, ale jakoby jí trošku ubylo, nebo se mi to vše jen zdálo díky tomu, jak dlouho jsme se už neviděli.

„A co je s tebou, moc jsi toho nenaspala, jak koukám." Konejšivě jsem ji pohladil po ruce a ona na mě nechápavě vykulila oči, než se krapet zamračila a snad si i povzdechla. „Vždyť víš, že jsem měla zkoušky, hlavně jsem se učila."

„I tak vypadáš dost unaveně," nenechal jsem se jen tak odbýt, ale ona rázně zavrtěla hlavou.

„Adriane, přestaň odvádět pozornost a řekni mi, co se stalo. Na fotbal jsi úplně levej, jsi samá modřina a vypadáš jako nějaká chodící mrtvola a tvůj prospěch se prý taky zhoršil. Ptala jsem se bráchy i tvé ségry a oba říkají, že jsi jako vyměněný. Úplně mimo."

„Aha, takže když ti to řeknou oni, tak je to hned pravda nebo co? To, že jsem mimo, není žádná novinka." Ani jsem po ní nechtěl takhle vyjet, měla ostatně pravdu, ale to, jak to na mě vychrlila... jak by to mohla pochopit?

„Chceš se hádat?" zavrčela a semkla rty do úzké čárky. Cukl jsem hlavou ve znamení čehosi nespecifikovatelného, načež následovalo další povzdychnutí, což mě opět pobouřilo. Ani jsem netušil, kde se ve mně ten vztek bral. Chtěla být hodná, starala se. Byla první, kdo se doopravdy zajímal o to, jak mi je a na nic si nehrál. Nemohl jsem si na ni přeci vybít všechnu frustraci, kterou jsem cítil. Nebo taky mohl, protože o to horší bylo, že jsem si uvědomoval, že můj vztek není oprávněný, ale nedokázal jsem to potlačit. Všechno to chtělo jít najednou ven a já jen ztěží držel tu obrovskou lavinu pod zámkem. Na jak dlouho? To jsem netušil.

„Třeba ses mohla nejdřív zeptat mě a ne jich."

„To bys mi ale musel odpovídat popravdě na mé zprávy a nedělat, že jsi zapomněl, kašlal jsi na mě."

Rovnou mi to vmetla do tváře a pro teď jsem si zase povzdechl já.

„Vždyť jsi měla zkoušky, nechtěl jsem tě rušit a zatěžovat tě svými problémky. Zvládám to a jsem rád, že jsi ty zkoušky v pohodě udělala."

Její výraz mírně zjemněl stejně jako ten můj, ale i tak bylo ve vzduchu cítit to nepříjemné napětí.

„Na tebe bych měla čas vždy i kvůli tomu, že sis vzal špatnou ponožku." Letmo se usmála, ale následně její výraz zase zvážněl.