Co cítím?

22.

Sedí si král na hradě svém.

Krásnou to dcerušku má.

Z její krásy se den co den těšívá,

nikdo jiný možnost spatřit ji ale nemá.

Jen ubohý lokaj.

Nehezký kokta s jedním okem.

Každý den princeznu vítá

až s k zemi ohnutým hřbetem.

Tu sem tak poklonu,

tu sem tam lichotku,

hlavně ať král nic nevidí.

Vysokou cenu hrbáč jinak zaplatí.

Nehezký lokaj,

krásná princezna,

lakomý král,

tajná, šťastná láska

A končí tím pohádka?

Kdeže, jednou přistiženi byli.

Nehezký lokaj,

krásná princezna,

lakomý král

a tuto pohádku zakončuje kat.

~

Ačkoli mou mysl provázely doopravdy velké obavy, tak k mému neskrývanému překvapení byl Peterův dům naprosto normální. Jednopatrový se světle modrou omítkou a červenou střechou. Malá předzahrádka s neudržovaným trávníkem a nostalgicky vrzající branka.
Pohled mi sklouzl na rohožku před dveřmi a v nevyslovené otázce jsem na Petera upřel oči.

„Můj strýc je docela výstřední," utrhl se na mě, ale bylo vidět, že je krapet rozpačitý. S pochechtávající Fionou za zády jsem si nohy důkladně otřel a následně i přešel slova "Né, už zase ty?" na ošlapané rohožce.  Na jednu stranu to vtipné bylo, ale na tu druhou... Bylo to takové zvláštní, představa, že by tohle mělo přivítat třeba mou budoucí tchyni? No nevím.
Ale je to každého věc.

První, co mě úplně nejvíce zaujalo, spíše udeřilo do očí byla hlava. Hlava, co visela nad komodou. Jistě, lidi si věsí nad komodu různé věci. Třeba kříže, fotky... Ale hlava? Byla to seschlá hlava, taková, kterou používají šamané při rituálech, kterých bych nechtěl být svědkem.

„Neboj, je umělá. Strýček je na tohle ale doopravdy vysazený. Hodně cestuje a tady z toho si dělá takové menší odskladiště."

Otočil jsem hlavu směrem ke schodišti a u srdce mě bodlo malým zklamáním. Byla to jen Peterova sestra Alice. Její hlava nyní zářila jasně modrou barvou, než když jsem ji viděl minule. Tehdy měla myslím fialové vlasy, ale okem neznalce jsem jasně poznal, že jí to s modrými sluší víc.
To, jak moc jsem byl fascinován jejími vlasy, ale způsobilo to, že mi až o skoro minutu později došlo, co to má na sobě. Nebo spíš, co na sobě nemá. Okamžitě jsem se otočil a tváře mi zahořely studem.