Co cítím?

7.

K nebi skála ční,
vrcholu nedohlédnu.
Mraky se rozestupují,
dým stoupá vzhůru.

V uchu náušnice,
v puse cigareta.
Kouká pohledem vraha.
Srdce má ze zlata.
~

„Ahoj," pousmál jsem se a sedl jsem si vedle osoby, co se rozvalovala na vyhřáté ploše střechy. Odpovědí mi bylo pouhé zabručení, tak jak tomu bylo vždy.

Automaticky jsem si vyndal svačinu a s chutí jsem se zakousl do mámou dělaného sendviče. Současně jsem i vytáhl druhý balíček a položil jsem jej na břicho kluka ležícího vedle mě.

Kyle Bale. Mrzout, průserář, nadějný sportovec s mizerným průměrem. Nebýt toho, že je to nespolečenské hovado, tak by jistě patřil mezi smetánku této školy, jenže on o to nestojí. Je divný? Bezpochyby. Já bych takovou pozici bral bez váhání. Nejsem pokrytec, abych tvrdil, že ne. Kyle o to ale nestojí. Možná to všechno dělá kvůli své pověsti bad boye, kvůli kterému vlhne každá z rostleskávaček, ačkoli do nich buší jejich milovaní fotbalisti. Nedivil bych se, kdyby mu ho nějaká přeblafla jen tak na záchodcích.

Možná jim ale křivdím, přeci jen jsem jej s žádnou holkou ještě neviděl. Vlastně jsem jej neviděl ještě s kýmkoli jiným. Vždy je sám, se sluchátky na uších a otráveným výrazem na tváři. Šine se chodbou jako nerudná bestie a většina lidí se mu klidí z cesty, včetně školní smetánky.

To je tak vše, co o něm vím a víc vědět ani nepotřebuju. Potkáváme se jen zřídkakdy na chodbě, na hodině literatury pro pokročilé, taky nechápu, co tam dělá, a pak zde. Na střeše této proklaté školy, kde se s ním vždy podělím o oběd a on mi na oplátku dá jednu cigaretu.

Ah, ne. Nekouřím. Jen si ji vždy vezmu a strčím do batohu. Vlastně mi jsou úplně k ničemu, ale ony mají hlubší význam. Jsou symbolem toho, že jde o obchod a ne jen o sprosté vydírání obědu a to pro mne má váhu zlata.

Vždy tu jen tak sedíme, jíme, on někdy kouří a pak si zase jdeme po svém. Nebavíme se. Nejsme kamarádi. Jsme jen dva lidé, co spolu obědvají. Vyhovuje mi to tak a troufám si tvrdit, že on je taky spokojený, jinak by tak dobře nesnášel mou přítomnost.

Někdy jej při jídle pozoruju. I když se nesnaží, tak vypadá dobře. Nejspíš i kdyby měl přes hlavu pytel, tak by vypadal dobře, ty jeho šedé oči nejdou přehlédnout nikdy a když vezmu v potaz jeho hnědé vlasy v malém drdolu, nebo snad tetování na pravé ruce. Holky z něj vážně šílí oprávněně. I dnes musím jen nechápavě krčit obočí, jak někdo takový, může být takový kolosální idiot. Vždyť se svým vzhledem, se svým talentem ve sportu by měl budoucnost jistou. Celý život by mohl mít jako peříčko.

Ale ne. To on nechce. Žárlím na něj. Zahodit takové šance...

Nahlas si povzdechnu a on ke mně obrátí pohled. Zrovna dojedl svůj oběd a na bradě měl drobek. Nikdo není dokonalý.
Mlčky si ukážu na bradu a on to okamžitě pochopí. Je to vlastně milé. Dorozumíváme se jen těmito posunky, ale stejně se chápeme.

Já sám byl teprve v půlce svého oběda a jako obvykle jsem tu druhou půlku nechal být a uklidil ji zpět do batohu.

Zapálil si cigaretu a já s nezájem hleděl na nebe. Tyhle chvilky byly hezké, ale nic netrvá věčně. Nikdy to netrvalo věčně. Je to jako bublina, do které nastoupím, ona mě chvíli nese vzhůru, ale pak praskne a já padnu do hlubin temnoty a mohu začít znovu.

Zvonek nemilosrdně proťal ono ticho a tedy i zničil mou dnešní bublinu snění.
Cigaretový kouř zmizel, já se zvedl a jako první opustil vyhřátou střechu školy s drobným mávnutím ruky, které symbolizovalo jediné, tak zase zítra. Zítra v naší bublině naplněnou kouřem cigarety.

~
Teď je to asi spokojenost.