Co cítím?

24.

Nadechni se,

vydechni.

Hezky se usměj

a v duchu řvi.

~

Mám rande. Já. Mám. Rande. Nefalšované rande. Jdu na své první rande.

Nadšeně jsem seskakoval ze schodů dolů, mezitím, co jsem pozoroval hodiny. Bylo tak osm ráno, ale já už déle ve svém pokoji nevydržel. Nehorázně moc jsem se těšil a současně jsem se třásl nervozitou. Vůbec jsem netušil, co si mám počít. Co dělat. Byl jsem nervózní a současně tak rozrušený a natěšený.

Už mám přesně naplánované, co budeme dělat. Vezmu ji do podmořského světa, pak si zajdeme na večeři a potom bych ji chtěl vzít do parku. Bude to romantické a kouzelné a prostě nádherné.

Jediný, kdo o tom věděl, byla Fiona, jelikož mi pomáhala s výběrem oblečení. Co jsem pochopil, tak i ona měla rande, ale už jsem z ní nedostal s kým. Momentálně mi na tom však nezáleželo. Přeci jen Fionino tajemství s kým šoustá, se může odhalit až v momentě, kdy i třeba já budu s někým, s ní dělat všechny ty věci.

Opřel jsem se o linku v kuchyni. Právě splňuji pojem nadržený puberťák, ale i zaláskovaný puberťák. Konečně něco, v čem spadám do té správné kategorie.

„Dobré ráno," pozdravil jsem oba rodiče, kteří se zrovna vraceli z ranní procházky. Docela hezký zvyk, který mě stále udržuje v domnění, že i můj táta má city a skutečně mámu tehdy získal na svou romantickou stránku, jak ona stále ráda vypráví. Obvykle když táta pochrupuje na gauči po vydaném obědě a lahvi piva.

„Už jsi vyklidil myčku? Je tam nádobí ještě ze včera," řekl místo pozdravu a já si jen v duchu povzdechl. Co vlastně čekám?

„Teď se na to chystám."

„Nechápu, proč ti to musím pořád připomínat. Tví sourozenci to dělají zcela automaticky, za chvíli ti bude osmnáct a nedokážeš ani uklidit myčku."

Zase jedna z jeho nálad a zrovna dneska, když to má být můj naprosto dokonalý den. Přesto jsem se přihlouple usmíval i nadále. Náladu mi dnes nemůže zkazit vůbec nic.

„Dnes přijede tetička Ágnes, takže si vem nějakou hezkou košili a taky, ne že budeš mít zase to otřesné černé tričko."

Zarazil jsem se.

„No já stejně nebudu doma, takže to je jedno." Řekl jsem tlumeně a začal jsem uklízet nádobí.

„No to tedy budeš doma."

„Ne, nebudu."

Poněkud silněji jsem bouchl nádobím o poličku.

„Budeš a uvědom si, s kým mluvíš. "

Prudce jsem se nadechl, ale dřív, než jsem se stačil vyslovit, tak do kuchyně vpadla Fiona ve svém růžovém županu a samozřejmě s udělaným makeupem. Na instagramu už určitě visela fotka s popisem, právě jsem vstala. To, že se před tím dvě hodiny líčila a šlechtila je už věc vedlejší.

Políbila tátu na čelo a mámu na tvář a na mě se zašklebila.

„Dobré ráno všem," usmála se a posadila se ke stolu.

Snídani jim vážně chystat nehodlám.
Douklidil jsem myčku a snažil jsem se mezitím nasbírat odvahu k tomu, abych tátovi vysvětlil, že prostě odpoledne mám už svůj program.

„Odpoledne přijede teta Agnes," oznámila máma a Fiona nadšeně zavískla, avšak poté se zatvářila neuvěřitelně zkroušeně.

„Doprčic, a já se měla zrovna sejít s jednou kamarádkou." Udělala na tátu psí oči a našpulila rty.

„Vadilo by, kdybych odpoledne nebyla doma?"

Táta si povzdechl a pousmál se.

„Vždyť teta tu bude i zítra, zlato, jistěže to nebude vadit."

Jistě.

Prudce jsem třískl s posledním kusem nádobí, které jsem uklízel.

„Děláš si ze mě už srandu?!" rozkřikl jsem se a hodil jsem utěrku směrem k topení.

„Mně pustit nemůžeš a ji jo? Já mám taky plány a nebudu tu sedět na prdeli jen proto, abych zase poslouchal vaše debilní kecy o tom, co je nového a co ne a jak jsi pyšný na své dvě děti, jen škoda, že ten Andy pořád to a ono. Už ti na to seru! Slyšíš mě! Seru ti na to a na ty tvé věčné kecy!"

Můj hlas byl nepřirozeně vysoký a celý jsem se třásl hněvem. Jednou, jednou jedinkrát chci někam jít a ne, samozřejmě že to nejde, ale přijde Fiona a jako vždy. Pořád dokola, pořád a pořád dokola.

Šokovaně jsem se chytil za tvář a s ještě větším šokem jsem se zadíval na mámu.

„Takhle se svým otcem nemluv. Už nikdy." Pronesla a bylo zřejmé, že i ona je v šoku. Hlas se jí třásl a nervózně si mnula ruku, kterou mě udeřila.
Táta nedělal nic. Jen seděl a nevěřícně na nás oba hleděl, stejně tak Fiona.

„Nebo co? Dáš mi další facku?" Odstoupil jsem od ní, když se mě pokusila dotknout. Ani ona už není na mé straně. Nikdy nebyla. Celá tahle rodina. Celá tahle hnusná a falešná rodina.

„Nikdy jste mě nepodpořili. Nikdy jsem pro vás nebyl dost dobrý, nikdy. Pořád Fiona tohle, Fiona tamto. A Adrian? Je hrozný ve sportu, dívej, jak je vyzáblý. Je to vůbec můj syn? Vždyť tohle nemůže být můj syn, vždyť je nemožný." Díval jsem se na tátu a on se díval na mě. Chtěl jsem, aby něco řekl. Aby konečně už něco řekl.

„To už snad stačí, Adriane."

Co jsem vlastně čekat od někoho, jako je on?

„Ne, nestačí. Nikdy jsem pro tebe nebyl dost dobrý!"

Špatně se mi dýchalo a před očima se mi dělalo černo.

„Pořád jenom poslouchat, jak jsi ze mě zklamaný. Víš jaké to je? Nevíš. Ale já jsem dobrý. Patřím mezi jedničky na škole. Mám skvělé předpoklady pro to, abych šel studovat na nejlepší univerzity."

Sem tam ze mě vyšlo spíše zachrčení. Křečovitě jsem se držel kuchyňské linky.

„Ale proč to tu vlastně vytahuju? Vždyť já tu prakticky ani nejsem. Jsem jen hovno u cesty, ale víš co? Já taky nechci být tvůj syn!"

„Adriane, už se uklidni!" prudce vstal a rozešel se ke mně.

„Uvědom si, co říkáš!"

Já už však na nic nečekal. Rozeběhl jsem se ke vchodových dveřím. Nedokázal jsem se pořádně nadechnout. Srdce mi bušilo jako divé a svět se se mnou motal. Proč mě nemůže mít aspoň trochu rád? Proč na mě nemůže být alespoň trošku pyšný, proč se mě máma nemůže nikdy zastat?

Před domem jsem se složil na chodník a lapal po dechu.

Dokonalý den. Krásný, zkurvený den.

~

Teď je to asi vyčerpání.