Co cítím?

29.

Kvůli tobě bych přešel hory.

Bez zaváhání přebrodil řeky.

Čekal bych na tvou odpověď věky.

V pozadí by šuměly bory.

~

Seděl jsem v kuchyni a tupě jsem koukal před sebe podupávaje nohou jako adrenalinem nadopovaný králík. Před očima se mi stále odehrávala nedávná událost, na kterou by nejraději každý rozumný člověk zapomněl, ale mozek mu to nechce dovolit, takže na ni myslí pořád dokola zas a znovu.

Promnul jsem si obličej a koukl jsem na hodiny, které visely na stěně a neválely se na lince jako u Ley doma. U Ley doma se ale na lince válel teoreticky hlavně taky budík, takže o kuchyňských hodinách nemohla být řeč. Bylo šest hodin večer a můj telefon stále ležel na stole bez známek života.

Domů jsem dorazil tak před půl hodinou a stejně jsem pořád jako na trní, stres ze mě neopadl ani v nejmenším, spíše naopak, ještě se znásobil. Když mě totiž Peter vyrazil z domu, samozřejmě poté, co mě prve shodil ze schodů a já si tak způsobil dost nehezkou naraženinu zad, tak jsem se nemohl dostat dovnitř. Zkoušel jsem doopravdy hodně způsobů, dokonce jsem se pokusil vyšplhat na strom, ale kvůli přílišné vzdálenosti od domu jsem to nakonec vzdal. Tarzan ze mě doopravdy nebude a svůj život mám přeci jen rád. Telefon mi nikdo nebral, na zvonění nikdo nereagoval a na mé volání zareagovala až nerudná sousedka, takže jsem se po dobré půl hodině potloukání kolem jejího domu pomalu odebral domů, při čemž jsem nepřestával vytáčet její telefonní číslo jako divý. Bez reakce a tato bez reakční situace trvala doteď. Co jsem tak mohl dělat? Neměl jsem tušení, co se děje a sic jsem se snažil o to, aby si můj mozek nepředstavoval ty nejčernější scénáře, co jen byly možné, tak jsem postupně selhával. Proč mě tam nechtěla? Co se stalo? Je v pořádku? Nechtěla mě jen vidět? Brečela, ublížil jí někdo?

Zoufale jsem si povzdechl a opět jsem vytočil její číslo a už společně s telefonem jsem odříkal text její hlasovky.

„Co to děláš?"

Na židli vedle mě se posadil můj mladší bratr a zvědavě si mě přeměřoval pohledem.

„Vypadáš jako babička, když se jí nedaří vyluštit nějakou její křížovku," řekl zcela upřímně a mně se okamžitě před očima objevil výjev naší babičky, kterak se mračí jako seschlý citrón, který někdo vymačkal a usušil a nálada mi klesla ještě o kousek níž, což pravděpodobně mému výrazu také nepřispělo.

„Takže co se děje?" zeptal se a jako vážný psycholog si založil ruce na hrudi a párkrát pozvedl obočí, div jeho obočí nepřipomínalo dvě housenky. Před nedávnem viděl jednu detektivku a hrozně si oblíbil právě postavu psychologa, což mámu velmi potěšilo, jelikož psycholog je už jen krůček od doktora, takže je mi jasné, že další rodinný seriál bude na nějaký čas seriál z nemocničního prostředí. Ačkoli osobně si myslím, že to zase rychle přejde. Táta se stejně ještě nezbavil představy, že z Iana bude špičkový fotbalista. Docela vtipné by bylo, kdyby se z Iana vyklubal herec, nebo třeba gay, to by táta nevydýchal a obávám se, že máma taky. Mít někoho v rodině, kdo by byl na stejné pohlaví... ne, to by nedopadlo dobře a všiml jsem si, jak nehezky se táta dívá, když Ian nadšeně vypráví o novém kamarádovi z New Yorku, tedy ze semeniště hříchu. Hotová Sodoma Gomora. Je to ale blbost, to jen on je nyní posedlý tou svou představou dokonalého syna a Ian je jeho poslední nadějí, zvlášť když já byl tak trpkým selháním. Jediný, kdo se nemusí do budoucna ničeho bát je nejspíše Fiona. Dobře se vdá a má po starostech, nepochybně jí už táta naplánoval možné adepty na vdávání, přeci jen, ode mě se dle svých slov vnoučat nedočká, a pokud snad ano, tak by stejně chtěl nějaké silné vnuky a ne nějaké třasořitky po otci. Pořádná chlapiska.