Co cítím?

10.

Přichycenen,
zostuzen,
souzen,
neprávem odsouzen.

~

Připadal jsem si jako malé, hloupé děcko přichycené při nějaké špatnosti, což by jistě nebyl zas takový problém, kdyby mě nechytili. Teď jsem seděl ve třídě a snažil jsem se očima uhranout vycpaného rysa, vedle kterého visela periodická tabulka prvků. Dejte do jednoho kabinetu zapšklou bioložku a nerudného profesora a máte zaručeno, že kabinet cenu vkusně zařízené místnosti nevyhraje. V jednom rohu kostra, v tom druhém podivné křeslo. Necítím se tu dobře, ale to bude možná i tím, že na mě zle zírají dva lidé a má sestra, která se teď za člověka dá považovat těžko. Připomíná dravou šelmu, což celkem zapadá do interiéru, ale nevím o tom, že by měla schopnosti chameleona.

„Šel jsem kolem jen náhodou, přísahám," zabědoval jsem už snad po sté, nevím, co jiného ode mě chtějí slyšet. Je to pravda.

„Nelži, moc dobře vím, že jsi zase šmíroval, jak máš ve zvyku a..."

„Uklidněte se prosím!" přerušil nepříjemný proud slov a nadávek na mou osobu profesor a Fia konečně zmlkla. Kile od té doby, co nás profesor zavedl do svého kabinetu, neřekl ani slovo a nevypadalo to na to, že by se tento skutkový stav chystal nějak změnit. Celkově se zdál duchem nepřítomen.

Nahlas jsem si povzdechl. Až jsem se kvůli své zvědavosti dopracoval. Proč jsem prostě nešel do třídy?

„Pane profesore, já se doopravdy neuléval z vyučovací hodiny, tady, má omluvenka," předložil jsem mu důkaz o své nevinně a s nadějí jsem pohlédl do kalných oček a chvíli jsem jeho zlovolnému pohledu i vzdoroval, než mě neodpudilo třídenní strniště a vyzáblá čelist s boláky.

Profesor na mě upřel nedůvěřivý pohled. Přemýšlel. Věřil jsem, že mu musí být jasné, že jsem tu omluvenku nemohl teď napsat a mám dobrou pověst. Není možné, aby mi nevěřil, prostě ne.

„On lže, pane profesore, zaspal. Viděla jsem, jak..."

„Sklapni, ty lžeš!"

Obvykle se nenechám tak snadno vyprovokovat k této dětské hádce, ale mé nervy byly momentálně v kýblu a bylo to dost znát. Proč alespoň jednou, jednou jedinkrát se mě nemůže zastat? Proč je to tak nehorázná kráva? Proč se ptám... Je to stejné, jako si pokládat otázku, proč je slunce žluté a ne modré.

„Tak dost, všichni tři jste na celý měsíc po škole. Pomůžete škole vyklidit starou knihovnu."

Obličej se mi protáhl nevolí, znechucením i vztekem a mí společníci na tom nebyli jinak. Naopak chemikář zářil jako to nejjasnější slunce a měl i proč. Úklid knihovny je na zdejší škole moc dobře znám. Už je tomu tuším deset let, co byl tento trest udělen poprvé. Stará knihovna, kterou není možné vyklidit, ani kdyby se na to zavolalo komando. Snad i proto je to oblíbený školní trest. Probírat se starými knihami, nosit je do sběru a snažit se příliš nenadýchat špinavého vzduchu plného prachu a dalších nechutností.

„Ale abyste si nemysleli, že jsem úplný tyran, tak můžete začít až zítra, hned jak slečně skončí trénink natřásání střapců," umlčel Fioniny protesty ještě v úplném zárodku. „Tři hodiny denně, pod mým dohledem, samozřejmě. Taky to oznámím vedení, které informuje vaše rodiče." Snad až teď byly mé a Fioniny pocity stejné. Až se o tom dozví táta, neskončí to dobře ani pro jednoho z nás. Jen by mě zajímalo, pro koho to skončí hůř. Myslím, že možná i Fiona. Přeci jen se ulévala s klukem a já byl jen náhodný průchozí. Pro mě je to ale strašné už teď. Mám záznam. Má bezchybná existence na této škole je nenávratně poskvrněna cejchem ulívače.

„Tak fajn, můžeme už jít?"

Nevěřícně jsem na toho kluka vykulil oči. To myslí vážně, on to prostě přijme? Jen tak? Ani se to nebude snažit nijak usmlouvat? Co je tohle za člověka?

„No co? Je to fér," pokrčil rameny, když zpozoroval můj pohled.

„Ne, to teda není, jen počkejte, takhle to rozhodně neskončí," vypískla má sestra a já nenápadně přikývl. Takhle to skončit nemohlo. Jsem nevinný. Oni dva mají být potrestaní, to já kvůli nim přišel o test z matematiky a dostal se do téhle polízanice. Beztak mi Fiona budík vypla a já proto zaspal.

„Máte vlastně pravdu," blýskl se profesor úsměvem.

Překvapeně jsem zvedl hlavu a trošku jsem se usmál. Je snad možné, že...

„Začnete už dnes."

Jaká to naivní představa.

~

Teď je to asi ukřivděnost.