Co cítím?

35.

Nádech.

Raz, dva, tři.

Výdech.

Raz, dva, tři.

Opakuj.

Nezapomeň.

Slabost zapři.

~

Ani jsem nečekal, že si na to všechno nakonec zvyknu a nebudu se tomu ani vzpouzet. Už jsem to jen přijímal a snažil se plnit tátovy požadavky, ačkoli jsem byl zcela neschopný, což mi dával táta doma dost sežrat, ale nebylo to nic tak hrozného jako tehdy tu noc. Lee jsem se taktéž úspěšně vyhýbal a to hlavně díky tomu, že má zkouškové období, takže se soustředí hlavně na školu a já jí ani nechci přidělávat problémy a přes zprávy těžko zjistí, jak jsem na tom doopravdy. Třeba si už našla někoho jiného, ani bych jí to neměl za zlé, taky bych sám se sebou nezůstal. Přeci jen, nedokázal jsem udělat ani deset kliků bez toho, abych se vyčerpaně nepoložil na zem. Posměšky mých spoluhráčů byly jen sladkým dodatkem a z dříve občasné společnosti se nyní stala obvyklá formalitka. Nikdy jsem nebyl ten, koho by vyloženě šikanovali, ale teď? Bylo to, jako bych si namaloval na záda červený terč a oni měli za úkol se do něj trefit. Nepatřil jsem k nim, a přesto jsem se mezi ně cpal. Vlastně jsem si už ani nebyl jist, kam vlastně patřím. Ani k sportovcům, kde jsem se teď, jakože nacházel a už ani ne k těm chytrákům. Můj průměr se za poslední dva týdny rapidně zhoršil a to se doma taktéž neobešlo bez povšimnutí. Před tím brali mé známky jako samozřejmost, nyní jsem byl všeobecné zklamání. Nevím, kde se stala ta chyba, ale nedokázal jsem se na nic soustředit, v noci se mi špatně spalo a více a více jsem začínal pociťovat malátnost a únavu a taky bolest hlavy a samozřejmě si zase až příliš ztěžuji. Měl bych být rád za to, jak to je. Že to vůbec nějak je.

„Adriane."

Prudce jsem zvedl hlavu a zmateně jsem se rozkoukával kolem. Spolužáci se pochechtávali a nade mnou se skláněl chemikář, očividně docela naštvaný. Musel jsem na chvilku usnout, přísahám, že jsem jen zamhouřil oči a už to bylo. Ale nemohlo to trvat moc dlouho, to bych přece nemohl. Jen tak usnout uprostřed výuky.

„Po hodině na mě počkej, rád bych si s tebou promluvil a jinak ti samozřejmě píši poznámku." Oznámil a mně se mírně sevřel žaludek nad náhlou nevolností. Nic jsem na to však neřekl, měl právo mě takto potrestat. Rozhlédl jsem se po třídě. Ano, byl jsem jim jen pro smích, viděl jsem to na nich a ani jsem je nemusel slyšet se smát. Jediný, kdo se nesmál, byla Fiona. Dívala se na mě a nervózně se kousala do rtu, těžko říct, na co myslela. Vedle ní seděl Peter, ani nevím, kdy si spolu sedli, ale koho to zajímá. Peter se na mě ani nedíval, takže na tom nesešlo. Opřel jsem si hlavu a pravou dlaň a okamžitě jsem toho zalitoval, protože jsem se tak dotkl své podlitiny na tváři, kterou mi způsobil omylem vykopnutý míč před pár dny.

-

„Nevypadáš příliš dobře," řekl hned, co jsme ve třídě osaměli. Jen jsem si dál sklízel věci do tašky.

„Chcete mou knížku na tu poznámku?" zamžoural jsem na něj a on jen s povzdechem zavrtěl hlavou a posadil se na sousední židli.

„Víš, že mi můžeš kdykoli cokoli říct. Poslední dobou vypadáš vážně zle a k tomu ty modřiny."