Co cítím?

33.

Buď správný kluk.

Hraj fotbal, dobře se uč.

Najdi si holku na hraní,

ať tě ten život nenudí.

~

Nejraději bych zůstal doma a dál se choulil ve své posteli. Nemusel bych se bát o to, co se bude dít, co se děje a co se všechno stalo. Byl bych jen já a teplo mé peřiny. Tma, klid a pocit svobody. Nic takového se ale splnit nemělo, protože jsem byl až příliš zbabělý na to, než abych dokázal zůstat doma stejně dokonale nepozorován jako samotný duch. Navíc to ani nešlo. Musel bych mluvit s mámou a zbytečně bych tak na sebe strhával pozornost a o to jsem v žádném případě nestál. Ne, mým cílem bylo se chovat jako nenápadná myška s tím nejvšednějším šedým kožíškem. Už tak mě vzbudilo hlasité bušení na dveře a volání mámy, ať si pospíším, jinak prý nestihnu školu, což by mi sice nevadilo, ale nejsem v situaci, kdy si to mohu dovolit. Spíše naopak, ale o tom jsem se již zmínil a dozajista se k tomuto tématu ještě mnohokrát vrátím.

Byl jsem jako robot. Vše jsem dělal automaticky a bez rozmyslu. Tělo mě bolelo jako čert, což se výrazně projevilo během oblékání a celkově i samotná chůze mi způsobovala značnou bolest. Hlavu jsem měl jako střep a o to více jsem si přál zalézt zpátky pod peřinu a vytvořit svůj bezpečný kokon. V moment, kdy jsem se konečně dostal do koupelny a uviděl jsem se v zrcadle, jsem se musel podivovat nad tím, že zrcadlo neprasklo.

Můj obličej nenesl zrovna známky nějakého zápasu, jen na pravé tváři se mi rýsovala drobná modřina. Nic strašlivého. Horší byl můj rudý obličej a od pláče opuchlé a zarudlé oči. Byl jsem jako medvídek mýval, za kterého by se styděla i jeho vlastní rasa. Jakmile mi ale pohled sklouzl o něco níže, tak jsem se mohl jen hloupě smát. Vyhnul jsem si tričko a zkusmo jsem se dotkl jedné z podlitin na břiše. Vypadal jsem jako omalovánka. Nepamatuji si ani, že bych někdy vypadal tak zle a proč vlastně?

Vzlyk mé rty opustil dříve, než jsem si stačil uvědomit, co se děje. Ze zrcadla na mě koukalo ubrečené ubožátko, které nejenže bídně vypadalo, ono i bídné bylo. Rychle jsem si slzy začal stírat a oplachoval jsem si obličej studenou vodou. Klid, chce to klid. Zkusmo jsem se na sebe usmál do zrcadla, ale sám sebe bych se lekl ještě víc, takže jsem se spokojil s obyčejným, netečným výrazem. Ze špinavého prádla jsem si vytáhl černý rolák, který jsem měl předevčírem a trochu jsem si ho pokapal omáčkou, ale jinak byl úplně v pořádku a riskovat, že někdo uvidí mé modřiny, byť jen doma, jsem nechtěl. Bylo by to o to více ponižující, než už to bylo.

Chvíli jsem se přehraboval i sestřinými šminkami, ale brzy jsem toho nechal. Nehodlám nechat tátu, aby si myslel, že nejsem jen prostitut, ale i transka. Zajímalo by mě, kdy se to celé vlastně pokazilo, nebo proč se to vůbec muselo pokazit. Vše vypadalo tak dobře a pak... bum a vše šlo do pryč.

„Adriane, pohni!" zaječela Fiona zpoza dveří. Očividně také nestíhala, což mě tentokrát ani trošku nepotěšilo. Nechtěl jsem její hloupé řeči dnes vůbec poslouchat. Ani v nejmenším na to můj mozek neměl kapacitu, a jak jsem se oněch hloupých keců obával, tak se i stalo.

„A co, že pan slušňák zaspal? Lea na tebe má špatný vliv, stává se z tebe normální člověk. Ještě máš naději." Rozesmála se a já si rychle vyčistil zuby a ještě jednou jsem si opláchl obličej ve snaze zakrýt rudost.

Prošel jsem kolem ní bez jediného slova, ač se mi nepodařilo zamaskovat drobné, bolestné zasténání. Nevšimla si ničeho. Více jí zajímalo to, že na sobě mám zase ten nechutný rolák, který by ona sama spálila a pro jistotu popel rozprášila po okolí.

S taškou do školy jsem se vydal dolů do kuchyně, abych si vzal jako vždy oběd a rozloučil se s mámou. Tentokrát na mě ale čekalo nemilé překvapení v podobě táty. Zastavil jsem se na prahu a jen silou vůle jsem se přinutil jít dovnitř. Chvěl jsem se. Vážně jsem se bál vlastního otce? Muže, co mě přivedl na svět? Mé tělo říkalo jasné ano a má mysl hrdinně přikyvovala.

Sjel mě nic neříkajícím pohledem, který ale hodnotil. Hledal každý náznak jeho včerejšího řádění, a když se očividně ujistil, že to, co udělal, jsem důkladně skryl, tak ze mě pohled spustil a já se tak po nekonečně úmorných minutách mohl normálně nadechnout. Mezitím se v kuchyni objevila i Fia. Jako vždy vypadala dokonale. Blonďaté vlasy, poupravená uniforma. Můj rolák naštěstí se školní uniformou dokonale splýval, takže v tom do budoucna problém být nemohl.

Automaticky dala tátovi pusu na tvář a on se na ni mile usmál. To mně se udělalo naopak špatně z toho všeho. Z toho, jak milý úsměv uměl táta udělat, při čemž ten milý úsměv nikdy nepatřil mně. Nikdy. Za žádné situace, ať už jsem vyhrál cokoli.

„Adriane? Dnes máš odpoledne trénink fotbalu, už jsem to domluvil s trenérem a po tréninku tě vyzvednu."

Mlčky jsem si strčil oběd do batohu, krve by se ve mně těžko ale někdo dořezal. Už jeho hlas mi způsoboval pocit děsu a bezmoci, a když jsem se zaměřil i na samotný obsah? Těžko popsat.

„Cože?" zasmála se Fiona a zvědavě na mě vykulila oči.

„Andy přece fotbal nesnáší."

„To není pravda, že ho nesnáším," vyjekl jsem rychle a sám jsem se musel divit, co to je za hlas. Nakřáplý, pištivý.

„Jen jsem do teď nedokázal ocenit jeho kvality, chci říct." Zapnul jsem zip od batohu a letmo jsem se usmál, při čemž jsem se díval do kouta kuchyně. „Že je fotbal vážně super sport, moc díky, tati, žes to zařídil."

Mohl jsem klesnout ještě hlouběji? Mohl. Jistěže mohl. Po cestě do školy jsem musel snášet Fionino vyzvídání. Nechápala to. Jak by taky mohla. Já sám přestal chápat vše od té příhody v parku a ta úleva, která mě na chvíli schovala ve své náruči, mě zase rychle opustila. Čím blíže jsem byl ke škole, tím vystresovaněji jsem se cítil. Špatně se mi dýchalo a ruce se mi třásly tolik, že jsem je musel dát do kapes, aby si toho Fiona nevšimla.

„Měla bys už jít, já musím ještě něco..." zavřel jsem oči. Třeba ani nepřijde, třeba tam ani nebude. Bude to v pořádku, všechno bude dobré.

„Chováš se divně a..." zarazila se, načež se celá rozzářila. „No jasně, vždyť budu mít svátek," zasmála se a pro změnu já na ni nechápavě vykulil oči. Jí bylo očividně vše jasné, potutelně se usmívala a nadšeně na mě mrkala očima jako mrkací panna.

„Hlavně ne ten marcipánový dort jako minule." Dodala ještě, než s mávnutím odběhla za hloučkem kamarádek.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co si myslí. Představa, že se s tátou scházím, abychom jí koupili dárek a zařídili pár věcí na oslavu, byla ale směšná natolik, že jsem se musel zasmát.

Jak já jí ten její dokonalý život záviděl.

~

Teď je to asi závist.