Co cítím?

19.

Jako dva kameny
v řece omývany prameny.
Na pohled nestejní,
v žilách nám proudí souznění.
~

„Ale kam to jdeme?"

„Mlč."

„Ale, pane profesore, já si vážně..."

„Mlč ti povídám."

Uraženě jsem našpulil rty, ale přesto jsem nadále poslušně vedle profesora kráčel. Nu dobrovolně. Jinou možnost jsem prakticky ani neměl. Profesor jednoduše držel mé předloktí a já za ním poslušně cupital, protože mé nohy tak dlouhé kroky nebyly schopny zvládnout.

Jedním z důvodů, proč jsem s ním šel byl i ten, že mi zachránil krk a já se dost obával, že nás třeba sledují a počkají si na mě někde jinde. Bylo to vcelku směšné, ale paranoia ještě nikoho nezabila, obvykle se totiž ten člověk zabije sám. Mě by však mohl zabít pan profesor. Třeba si mě teď vede do své laboratoře a tam na mě spáchá bestiální vraždu. Rozporcuje mě, vyjme orgány a po částech mě bude posílat rodičům.

Smrt. To je asi to jediné, čeho se doopravdy bojím. Někdy, když ležím v posteli, tak se mi najednou v hlavě objeví myšlenka. Jednou umřu. Jak to jen popsat? Je to děsivé. Představa, že srdce, které mi bije v hrudi jednou bít už nebude. Že nebudu nic vnímat, že jednoduše... Nebudu. Mou mysl v tu chvíli ochromí jakási křeč, do očí mi vhrknou slzy zděšení a právě to srdce mi začne být jako splašené. Nechci umřít. Nikdy nechci umřít a přesto vím, že tomu nikdy neuteču. Nikdo tomu neuteče. Je to tak nespravedlivě spravedlivé a já si vždy připadám tak moc nicotný.

V těchto chvílích někdy závidím věřícím. Smrt není tak děsivá, když si představíte, že po smrti existuje ráj a vy stále žijete. Vaše duše stále žije. My bezvěrci můžeme doufat v co? Já doufám v převtělení, protože představa nicoty je... Je hrozná. Jak se někdo může smířit s nicotou? Prach jsi a v prach se obrátíš. Kéž bych to věděl s jistotou. Kdybych jen věděl, co se se mnou skutečně po smrti stane. Na internetu je toho spousta, nadpřirozené úkazy, převtělení, duchové, Bůh existuje! Čemu mám věřit? Vědě nebo lidské mysli? Po smrti je černota. Žádný bílý tunel, jen tma. Tma a zima. Podle všeho, když zemřete, tak vaše vědomí ještě žije. Víte, že jste mrtví a nic s tím nezmůžete. Co když jsou tím pádem mrtví stále mezi námi, tedy do té doby, dokud existuje jejich tělo? Proto se nenechám nikdy zpopelnit. Kdo by se nechal spálit? To ať mě radši sežerou červi v rakvi.

„Kde mám ty klíče?"

Od červů a nepříjemné představy dálné budoucnosti, tedy doufám, jsem se přemístil zpět do přítomnosti. Nacházeli jsme se před malým domkem, který vypadal tak normálně, až bylo jasné, že vevnitř na mě čeká porcovací stůl.

Profesor konečně otevřel dveře a čekal, až vejdu dovnitř. Zaváhal jsem. Tohle je možná naposledy, co vidím denní světlo.
Ač to bylo proti jakémukoli logickému myšlení, tak jsem konečně vstoupil dovnitř a zhluboka jsem se nadechl.

Vše vypadalo naprosto normálně. Uklizeno, typická předsíň, kabáty na věšáku, boty. Tohle nemohl být dům mého chemikáře, to prostě nebylo možné. Stěny byly čistě bílé, sem tam je zdobil nějaký obraz. Vypadalo to přesně jako... Domov. Ano, domov z časopisů, ale přesto zde bylo jaksi pusto.

Dřív, než jsem se stihl touto myšlenkou více zabývat, pořádně ji uchopit za pačesy, tak mě profesor poplácal po rameni a vyzval mě k tomu, abych se vyzul. Dokonce se mě zeptal, jestli si dám kávu a já jako poslušná ovečka ještě poslušněji zakýval hlavou. Vůbec jsem nechápal, co se to tu děje.

Usadil mě do obývacího pokoje a já se neodvážil o nic víc než o to, že jsem si sedl na gauč, čekal jsem na kafe. V místnosti jsem byl sám, a tak jsem měl i možnost vše podrobně prohlédnout. Jediné fotografie, které jsem zde našel, byly tři. Na jedné byl profesor s jakousi ženou a pak na zbylých dvou byl vždy s jakýmsi mužem. Na fotkách vypadal mladě, pravděpodobně ještě školní léta. Teď mu mohlo být tak čtyřicet, ale pořád nevypadal jako dědek. Dokonce bych řekl, že kdyby shodil ty brýle a jinak si upravil vlasy, třeba tak, jak je má na té fotce, tak by mu to i slušelo.

Zrak od fotek jsem odtrhl ve chvíli, kdy přede mě přistál hrnek a do křesla naproti mně se posadil profesor. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem si vlastně nebyl ani jist jeho jménem, což bylo o to víc trapné.

„Děkuju." Zamumlal jsem alespoň slušně a on jen cosi nesrozumitelně zamručel. Vše v mém nitru řvalo jediné. Trapné! Hloupé! Zmiz odtud, než vytáhne nůž.

„O tomhle nikomu neříkej," ozval se náhle a já rychle zakýval hlavou jakože rozumím. Rozhodně jsem o tomhle nikomu vyprávět nehodlal, ne že bych o tom vůbec někomu vyprávět mohl.

„To je Vaše žena?" Ukázal jsem bez rozmyslu na fotografii. Profesor se v tu chvíli zamračil. Uhladil si pískově žluté vlasy a usrkl z hrníčku.

„Do toho ti nic není, vypij si kávu a odejdi. Už tě hledat nebudou."

„Jen jsem se zeptal, nemusíte být zase nerudný."

„A ty nemusíš být zase drzý."

„Proč jste mi pomohl?"

„Proč se neumíš postarat sám o sebe?".

„To je Smysluplná vražda od..."

„Agathy Christie? Ano, jistěže je."

„Nemohl jsem ji nikde sehnat."

Chvíli jsme na sebe hleděli, než jsme se oba velmi jemně pousmáli.

„Dopij tu kávu a padej odtud."

Úsměv mi z tváře zmizel. Chlap jeden nerudný.

„A tu knihu mi vrať do pátku a ne že mi s ní něco provedeš."

Na tváři se mi znovu zjevil jemný úsměv a zůstal tam až do chvíle, než jsem byl ve vší slušnosti i s knihou doopravdy vyhozen ven na ulici.

~
Teď je to asi překvapení.