Co cítím?

34.

Slyšíš ten zvuk?

Tu melodii nebe?

To, co pohladí duši

a okouzlí i tebe?

Ne? Nikde nic?

Pak jako já bludy netrpíš.

~

„Vole, co tu děláš? Zapomněl sis něco?"

Jen jsem sklopil pohled více k zemi a zaměřil jsem se na kousek bláta na své botě. Svůj tělocvik jsem svíral křečovitě v rukách. Netušil jsem, kam bych mohl jít. Všechny rohy byly obsazené a jediné místo dál ode všech svalnatých těl bylo zase každému na očích a to jsem nechtěl už vůbec. Kdyby mě nezdržela angličtinářka, tak bych tu byl včas, takže bych se převlékl dříve, než by tu byli ostatní a tento problém bych nemusel vůbec řešit. Jenže už je zvykem, že mi nic nevychází. Nikdy a za žádné situace, takže čemu se ještě divit.

Celý den až do teď jsem byl jako v mrákotách, ale držel jsem se. Tak nějak jsem se držel. Pomáhal tomu fakt, že jsem se ani jednou nepotkal s Kylem a s Leou jsem si teď hlavu lámat nemusel. Je zvyklá, že odepisuju až večer po škole a na její zprávu ze včera jsem odpověděl jen velmi rychle a stručně. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti kvůli svým problémkům a je mi jasné, že by si toho, že je něco špatně, všimla hned.

Během celého dne jsem byl tolik zaměstnán obavou z toho, že potkám Kyla, že jsem skoro zapomněl na to, co mně čeká po škole. Fotbalový trénink s kluky, kteří mě už z pravidla nebudou mít rádi, protože nejsem jeden z nich a ani tak nevypadám a mé výkony ve fotbale, o což jde hlavně? Myslel jsem, že ten strašný pocit, který jsem měl během hry, už nikdy nezažiju, ale jak vidno, těžko. Další temné vzpomínky se přidají do mé výstavky hrůzy a já jim můžu tak akorát předpřipravit podstavce.

„Slyšels?" Jeden z kolohnátů mi zamával rukou před očima a tvářil se vážně zmateně.

„Není postiženej, nebo něco takovýho?" Zasmál se někdo další a mně se začalo hůře dýchat. Prostory šatny ve mně vyvolávaly nehezké vzpomínky a jejich přítomnost onu tíseň jen umocňovala. V době, kdy táta ještě věřil, že se dokážu zmátořit a začít hrát fotbal stejně jako on, jsem já i moji spoluhráči včetně trenéra dávno věděli, že to není pravda. Byl jsem katastrofa, kterou musel trenér z protekce nasazovat do her. To, že jsem o to nestál, nikdo netušil a snad i kdyby ano, tak by mě zbili tak či tak. To, že jsem to voral, byla moje chyba a to byla i pravda. Za to, že jsem byl kopyto a stále jsem, jsem si mohl nejspíš sám. Kdybych se více snažil a nebyl stále jako ubrečené dítě, třeba by to všechno bylo jinak a táta by na mě třeba byl i pyšný. Byl by na mě hrdý jako na své dvě další děti.

„Já dneska nastupuju do týmu," zadrmolil jsem a na chvíli v šatně zavládlo tíživé ticho, než se pár kluků rozesmálo. Jejich smích ale i tak brzy utichl, protože já se tvářil tak vážně, že jim muselo být jasné, že si nedělám legraci, i když můj hlas zněl tedy dost chabě.

„A do týmu tě vzal jako kdo? Jsme skoro v první pětce, nenecháme si to zase posrat jako tehdy."

Michael alias přebarvený zrzek. Jeho vztek moc dobře chápu. Fotbalem přímo žije a co jsem udělal já? Pokazil jsem mu postup do finále, což mi jak vidno, neodpustil do teď a já se ani nedivím. Vždyť je stálo tolik úsilí, aby so dostali do týmu a aby se tu i udrželi, trenér je vážně poděs a nikdy si nebral servítky. Nechci ani myslet na to, co má táta na trenéra, že byl ochotný mě zase vzít do týmu a znovu přijmout to obrovské riziko z potupy, která, pokud mě nasadí na hřiště, určitě přijde.