Co cítím?

5.

Nehnutě před sebe hledím,
správnou odpověď znám.
I přes to všechno raději mlčím,
nad svou zbabělostí lkám.

~

„Jaký je výsledek tohoto příkladu!" rozkřikl se už celkem zoufalý učitel. I já byl zoufalý, protože výsledek jsem měl vypočítaný už před deseti minutami. Bohužel mí spolužáci se skutečně nedali počítat za nějaké génie. Samozřejmě jsem nebyl jediný, kdo měl vše vypočítané, ale stejně jako já i oni raději mlčeli a ani necekli.

Koutkem oka jsem sledoval Fiu, jak něco horlivě vypisuje na svém zbrusu novém telefonu, který dostala k narozeninám.
S bodnutím v hrudi jsem si vzpomněl na tričko a dvoje ponožky, které jsem dostal já. Nespravedlnost? Ona byla přeci holka a já tyto věci nepotřebuju, takto mi to alespoň táta odůvodnil. Naštěstí se mnou máma měla větší slitování a já tak dostal i sadu propisek a moc pěkný notýsek, což mě skutečně potěšilo.

„Adriane, doneste mi prosím svůj sešit." Ač nerad jsem byl nucen vstát a odevzdat mu svůj sešit. Při cestě ke katedře jsem nezapomněl dávat pozor, kam šlapu.

Profesor chvilku beze slov hleděl na popsaný papír a poté na mě. Papír, já, papír, já, papír...
Už otevíral pusu, ale náhlé zvonění se stalo mým božským vysvobozením. Pousmál jsem se nad svým štěstím a převzal jsem si, od cosi si brumlajícího profesora, sešit. Nejspíš stále nechápal, proč jsem se nepřihlásil, když to mám, ale snad by mu už za tu dobu, co je ve školství, mohl dojít důvod.

Vrátil jsem se úspěšně na místo a začal jsem se balit. Nejdříve sešity, to je jasné a až pak pouzdro. Jako jeden z mála mám ještě pouzdro, nejspíš za to může má slabost pro celkově kancelářské potřeby, nebo je to taky proto, že bych se neměl koho zeptat, kdybych si chtěl půjčit propisku.

„Takže jste se fákt rozešli?"

Nenápadně jsem se zadíval směrem, kde se sestřina nejlepší kámoška právě překvapeně zakrývala až přehnaně růžovou pusu. Stále si nepamatuju její jméno a beztak si ho ani pamatovat nemusím, za měsíc tento post BFF zaujme stejně někdo jiný. Tipuju tu zrzku s hezkýma očima ale s naprosto žádným zadkem. Vážně. Vzadu je jak nějaké prkno.

„No jo no," přiznala Fia a s nezájmem si na rty nanesla jahodový lesk. Vím, že pro něj má slabost, doma se nám jich v koupelně válí totiž tak deset kusů.
O čem se to ale tedy bavily, nebylo těžké uhádnout. Fionin poslední přítel Rob. Chodili spolu asi dva měsíce a teď sestru pravděpodobně omrzel.
Už jsem dál neposlouchal jejich výlevy, neměl jsem rád, když tohle pořád dělala. Hrát si s city druhých, když to sama nemyslí vážně. Co vím, tak to nikdy nemyslela vážně a to ji někteří ti kluci fakt milovali. Nejvíc mi bylo líto Stuarta, složil sestře doopravdy nádhernou báseň a ona ji jednoduše vyhodila. Pravda, měla stylistické nedostatky, ale jinak byla fakt hezká.

„Hej! Exote!" Cukl jsem sebou stejně jako lidi, co na tom byli podobně jako já. Tudíž ještě Marie, která byla víc při těle, než by podle měřítek střední školy být měla. K tomu nebyla bohatá ani moc hlasitá. Sice byla v obličeji hezká, ale to k úspěchu nestačí. Pro ostatní to byla jednoduše tlustá holka.
Pak tu byl Dan. Klasický nerd a k tomu zrzek. Steve neboli kokta a už jen já a já byl jednoduše divnej a chytrej, což je podle zákonu zdejší střední školy trestné.

Celkově jsme v naší třídě na většinu předmětů byli mi čtyři oni vyvrhelové. Vyvrhelové, co se však nijak moc nepřátelili. Nebyl by to snad až vrchol trapnosti? Bavit se s někým, protože už na vás nikdo jiný nezbyl?
Výjimku jsem udělal jen u Steveho, protože jsem toho kluka měl jednoduše rád. Byl milý a nenutil mě k mluvení, sám totiž mluvil nerad. Náš vztah se však nedal nazvat přátelstvím. Spíš to byla symbióza, díky které jsme neskončili sami, když se měli vytvářet dvojice, což profesoři velmi rádi oznamovali a což bylo, když jste skončili sami, velmi trapné.

Ale abych to uvedl na správnou míru. Ani jeden z nás čtyř nebyl bez přátel úplně. Tedy oni alespoň ne. Patřili k těm různým skupinkám. Už jsem zmiňoval jak nesnáším tohleto škatulkování? Fotbalisti, nerdi, šachový klub... Je to na hlavu,ale na hlavu je tady skoro všechno.

Ale teď byl nejvyšší čas se zdekovat, protože ten exot byl bohužel mířen na mě. Ještě jsem zvládl zahlédnout Steveho soucitný pohled a úlevné výrazy ostatních spolutrpících. Neměl jsem však čas jim jakkoli odpovědět, teď jsem jen vyběhl na chodbu s jasným cílem a to jest splynout s davem.

~
Teď je to asi adrenalin.