Co cítím?

11.

Moře lítosti.
Plachetnice smutku.
Bouři vzteku věstí
skučení vichru.

~

Seděl jsem na lavičce před školou. Zbývala půl hodina do chvíle, než nám začne školní trest. Kde byli ti dva, mě nezajímalo, sám jsem měl starosti jen sám se sebou a svým smutkem. Utápěl jsem se v sebelítosti a nepřál jsem si, aby mě kdokoli rušil. Celý den jsem se snažil smířit s tím, že jsem byl nařknut z porušení školního řádu, skončil jsem po škole, nenapsal jsem si test z matematiky a má sestra má něco s mým obědovým přítelem. Nesnáším to. Všechno to nesnáším. Teď jsem považován za šmíráka, perverzního, divného bratra nebohé Fiony.

„Co tak smutně?" na rameno mi dopadla čísi ruka a místo na lavičce vedle mě se brzy k mé nechuti obsadilo.

„Mám snad každou pitomou minutu zářit jako zdrogované sluníčko?" prskl jsem jako rozzuřená kočka, až Peter pozvedl překvapením jedno obočí. Proč tu vůbec je? Co chce? Ať jde obtěžovat někoho jiného. Vždy za mnou přileze, a buď chce úkol, nebo mě jen obtěžuje svou přítomností. Nevím, jestli si toho všiml, ale já nejsem naivní holka, které by z jeho přítomnosti vlhly kalhotky.

„Kámo, klid, přece se nebudeš čertit. Já se chtěl jen zeptat, jak se máš."

Jedna, dvě, tři odpočítal jsem si v duchu, tentokrát to ale nezabralo. Dnes už toho na mě bylo moc.

„A odkdy jsme takoví velcí přátelé, hmm? Je po škole, buď mi řekni, co zas chceš, nebo vypadni, nemám na tebe čas a ani náladu." Sám jsem si neuvědomil, že skoro křičím. Soustředil jsem se jen na sebe a na ventilaci svého hněvu, při čemž se on stal velmi příhodným obětním beránkem.

Instinktivně jsem se přikrčil, když jsem zaregistroval pohyb ruky. Čekal jsem facku, ránu pěstí, on mi ale jen položil ruku na rameno, které pevně stiskl. Už nic neřekl a já jeho chování nechápal. Naprázdno otevřel ústa, jakoby se chystal něco říct, ale slov se mu asi nedostávalo.

„Pete?" ozval se dívčí hlas za našimi hlavami. Ještě jsem nezažil, aby někdo tak rychle pohl rukou, jako to právě teď udělal Peter. Já se alespoň otočil, abych se mohl podívat na Peterovu sestru. Byla o dva roky starší než já i Peter a vozívala někdy Petera ze školy, což Peterovi, k mému údivu, nevadilo. Měl se sestrou hodně hezký vztah, přesný opak toho, co jsme měli mezi sebou já a Fiona.

Jeho sestra na naší střední nestudovala. Dojížděla do školy až do města, které se s naším malým zapadákovem nedalo srovnat. Chodila na uměleckou a bylo to znát. Osobitý, až skoro šílený vzhled a ty peříčkové náušnice... Umělci, nespoutané to duše. Šeptalo se o ní, že je to lesbička, ale já tomu nevěřil. Jedna babka povídala a vzniklo z toho tohle. Nevím, jak to má Peter doma, ale mám dojem, že žijí se svým strýcem, nebo to je teta?

„Jedeme, nebo si chceš ještě popovídat s ..." trošku se zamračila, než se její tvář rozzářila poznáním. „Počkej, nejsi ty bratr Fiony?" Nadšeně ke mně přistoupila a vecpala se na malou lavičku, takže jsem byl jako prostředek nechutného sendviče, uvězněn navždy mezi dvěma těly. Mé sympatie jinak ale poklesly k bodu mrazu. Bratr Fiony. Zase jen bratr Fiony.

„Hodně jsem toho o tobě už slyšela a navíc pořád pomáháš Petemu s úkoly, jsi hrozně hodný," švitořila a já jen ztěží neprotáčel očima k nebi. Ona je snad úplně blbá, nebo je až tak naivně milá až je blbá? Ano, tak to bude.

„Ale musím říct, že brácha tě popsal celkem přesně. A ty tvoje oči." Chytila mou bradu a nastavila mou tvář vstříc slunci a až moc přiblížila svůj obličej k tomu mému.

„Proboha, Alice," vyjekl Peter a svou sestru ode mne odtáhl. Když stáli, bylo až zarážející jak moc jsou sami sobě tak velkými opaky. Aliciny fialové vlasy se tloukly s těmi jeho blonďatými. Stereotyp a šílenství v podání jedné rodině. Zní to skoro jako název nějakého sitcomu.

„Tak zase někdy, modroočko!" vykřikla ještě ta bláznivka, než ji Peter s omluvným úsměvem dostrkal do auta, při čemž se Alice stále hihňala a šťouchala do bratra loktem. Nepochopitelné, divné. Co to bylo?!

Zvedl jsem se, abych zamířil do knihovny, už jsem měl taky nejvyšší čas. Zatracený Peter, kvůli němu ještě přijdu pozdě. Knihovna byla naštěstí hned naproti lavičce, na které jsem seděl. Byla to samostatná budova, kterou by podle mě měli prostě strhnout a srovnat ji se zemí. U dveří už stála Fiona. Nenávistně si mě přeměřovala pohledem, ruce měla založené v bok, ale zdálo se mi, že se snad rozpláče.

„Co?" sykl jsem nechápavě a ona mi stejně sykavým zvukem po odmlce odpověděla.

„Nic."

~

Teď je to asi zmatek a vztek.