Co cítím?

15.

Měkkost,

hrubost.
Bolest,
slast.
Náruč slunci podobná,
má duše je svobodná.

~

Zaskočeně na chvíli pootevřela ústa a na delší dobu se odmlčela. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Chtěl jsem, aby mi to vysvětlila, ale zase jsem nechtěl, aby to vypadalo, že na ni chci tlačit. I když to jsem právě chtěl udělat.

„Je to trapné," vydechla a zatěkala očima po okolí. Snad aby nás nikdo neslyšel, což se ukázalo jako rozumná obava, jelikož se z domu během pár vteřin vyřítil kluk, který se vyzvracel přímo do zahradního jezírka paní domu. Nechtěl bych být v kůži hostitele, až se jeho rodiče ukážou doma.

„Co kdybychom si promluvili někde, kde budeme mít soukromí?" navrhla, když jsme oba přistiženě odvrátili oči od toho kulturního zázraku.

„Když já..." nejistě jsem se podíval směrem k domu. Chtěl jsem najít Fionu, nepotřeboval jsem se seznamovat. Jen povrchová známost, nic, co bych už neměl.

„Prosím," zatahala mě za ruku a já, při pohledu do její usměvavé tváře, jsem přeci jen povolil.

„Ale jen na chvilku, potřebuju ještě najít sestru."

S vítězným úsměvem mě začala táhnout dál do zahrad, při čemž jsme minuli nevkusnou rodinu trpaslíků a ošklivého plameňáka. Tomuhle navíc chyběla noha a zobák byl trošku nakřivo. Určitě už zažil hezčí chvíle. Alespoň trávu měli posekanou a odplevelenou. Musím si zapsat, že až budu bydlet sám, nechci mít zahradu. Lidi vás podle ní soudí a navíc nenávidím rýpání se v hlíně.

Posadili jsme se na oprýskanou lavičku a já své nohy natáhl před sebe. Kolem nás bylo příjemné přítmí a já konečně dokázal alespoň trochu ocenit přepečlivě udržovaný trávník, který kontrastoval s neudržovaným zbytkem pozemku.

„Dáš si?"

Do ruky mi strčila kelímek s pitím, o jehož původu jsem neměl sebemenší tušení. Alkohol v tom ale byl, to mi bylo jasné. Je to možná zvláštní, ale nikdy jsem nebyl opilý. Ano, párkrát jsem už sem tam sklenku vína měl, ale nikdy jsem necítil potřebu se zlívat do němoty. Alkohol je dost přeceňovaný, navíc to, jak se po něm lidé chovají a jak pak vypadají? Odstrašující příklad je i samotný Homer Simpson.

„Neboj, není to otrávené," zasmála se a na důkaz svých slov se napila. Jakoby snad nevěděla, že otrávené to být klidně může, zvlášť když jed může být jen v jednom kelímku. O tuhle myšlenku jsem se s ní následně i podělil a čekal jsem, kdy se zvedne a odejde, protože jsem to neřekl zrovna milým tónem. Možná jsem to řekl i tím způsobem, že je neskutečně naivní a hloupá.

Rozesmála se.

Čekal jsem mnoho reakcí, ale tuto ne.

„Asi jsi už dost opilá, co?" koutky úst mi zacukaly vzhůru, když se předklonila a rukou si zakryla ústa, jak se snažila uklidnit.

Pomalu jsem se napil a snažil jsem se moc nešklebit. Bylo to dost silné a ke kvalitnímu vínu to mělo daleko. Vzdálený příbuzný pratety z desátého kolene a ještě k tomu nevlastní. Ani nechci vědět, co v tom je. Nejspíš nějaký mix všehochuti.

„Takže," popadla můj kelímek a vyměnila jej za svůj. Rovnou se z toho mého napila a já, abych snad nebyl zahanben, jsem následoval jejího příkladu.

„Teď jsme otrávení oba a zahyneme jako Romeo a Julie." Naklonila se ke mně, takže jsem měl možnost si z ještě větší blízkosti prohlédnout její tvář, i když přítmí mi to docela dost ztěžovalo. Ano. Její tvář měla ostré linie, které však celé tváři dodávaly na kráse. Nebylo to tuctové, i když makeupu mohla ubrat. Pod pravým okem měla trošku rozmazanou řasenku a rtěnka byla taky už trochu setřená, což ale nadýchaným rtům nijak neuškodilo. Taky jsem si všiml drobné jizvičky na bradě a znamínka na klíční kosti.