Co cítím?

23.

Půjdeš se mnou na rande?
Rád bych tě pozval na schůzku.
Milá, Leo bude mi ctí...
Kolik, že mám těch pokusů?
~

„Říkala jsem jim, že je hrozná hloupost nechávat vás samotné. Navíc jsem vás vůbec nečekala, měl jsi mi napsat. Přichystala bych rovnou nějaké občerstvení, " vyčítavě upřela oči směrem k Peterovi a prohrábla si rukou vlasy. Dnes jí to jako vždy slušelo, jen působila krapet roztěkaně. Nejspíš ji vážně zaskočilo, že nás tu našla. Spíše mě. Ano, tohle se mi zamlouvalo. Byla ze mě nervózní. Ze mě, z mé osoby. Myslela na mě? A co při tom tak mohla dělat?
Zahanbeně jsem od ní rychle odvrátil zrak.
Tyhle myšlenky jsem nemíval často, ale od té doby, co jsem ji poznal, jsem na ni v tomto směru už několikrát pomyslel. Samozřejmě jsem se za to poté velmi styděl, ale jsem mladý, dospívající muž, je normální, že mám takovéto představy, ne? Alespoň ve všech knihách o dospívání se to píše, což jako věrohodný zdroj zrovna považovat nemůžu.

„Hej," luskla mi Fia před očima prsty a já sebou trošku cukl.

„Nějak ses nám zasnil, ne?" Posměšně se na mě uculila a významně pozvedla obočí. Já se na ni naoplátku zaškaredil. Vůbec nic neví, ale soudit bude blbka pořád.

„Tak jak jste daleko s tím, s tím co tady děláte?" zeptala se do éteru Alice, načež se Fiona hrdě chopila vysvětlování toho, co vlastně ani neudělala, jakoby vůbec pořádně něco udělala. To jí šlo vždycky skvěle, chlubit se cizím peřím.

Já alespoň využil této situace k tomu, abych navázal s Leou oční kontakt. Nebo ona ho spíše navázala se mnou tím způsobem, že se potutelně usmívala a sem tam se kousla do rtu.

S notnou dávkou váhání jsem se také pokusil potutelně usmát a sem tam se kousnout do rtu. Nechal jsem toho v okamžiku, kdy jsem si všiml Peterova nevěřícného pohledu.

Dobře tedy... Takhle tedy kluci neflirtují. Jak jí mám dát ale najevo své sympatie?
Co mi o tom říkala Fiona? Něco určitě ano, ale problém byl v tom, že Fiona toho obecně nakecala hodně a třídit informace na ty důležité a na ty nedůležité byl někdy nadlidský výkon.

Rande!

Ano. Musím ji pozvat na rande. Na krásné rande, třeba do muzea. Snad má ráda botaniku. Nebo spíš do historického? Uměleckého? Bezradně jsem svěsil hlavu. Nechci se Fiony ptát, kam bychom měli zajít, ale nic jiného mi nakonec asi ani nezbude.

„Donesu ještě nějaké pohoštění, pomůžeš mi prosím, Andy?"

Zvedl jsem hlavu a i jsem jí okamžitě zakýval. Byla jako anděl seslaný z nebes, který věděl vždy, co říci. Peterova pohledu jsem si nevšímal a toho Fionina zrovna tak. Vyškrábal jsem se na nohy, div že jsem nepřevrhl skleničky a šel jsem za Leou, která už v tuto dobu stála na chodbě.

Jako ocásek jsem ji v tichosti následoval. Mlčeli jsme a mně se žaludek kroutil tak, jakoby se snad skládal z červů všech velikostí a tloušťky.

„Takže jak se teda..."

Víc jsem nestačil říct. Natiskla mě na zeď, docela hrubě, musím podotknout, ale to napravila snad tím nejněžnějším polibkem, jaký jsem kdy dostal.
Okamžitě jsem se do polibku zapojil a ihned jsem začal další. Taktéž jsem se pokusil prohodit naše pozice, protože se mi nelíbilo být tím namáčklým na zeď, ale její váha byla, její váha byla jednoduše větší, než jsem počítal. Navíc se ani nezdálo, že by mě hodlala pustit nad sebe a dále mě tlačila na zeď.

„Počkej, počkej," vyhrkl jsem a ona se okamžitě odtáhla s nejistotou vepsanou ve tváři. V obličeji notně zrudla a snad by ze sebe vykoktala omluvu, kdybych ji nechytil za ruce, nenatlačil na zeď tentokrát já ji a nespojil tentokrát naše rty první taky já.

Uvolnila se. Snad se i do polibku usmála, ale nevzpírala se. Nechala se líbat a nechala mě, abych polibky postupně přešel na její krk. Bylo to... Bylo to nádherné. Připadal jsem si jako smyslů zbavený a věděl jsem, že potřebuju víc. Víc než jen polibky a kradmé dotyky a myslel jsem si, že je na tom zrovna tak.

Jak rychle vše ale začalo, tak rychle vše i ale skončilo mým zásahem.

„Bože." Otočil jsem se k ní zády, mezitím co se začala smát a snažila se mě k sobě zase otočit čelem.

„Nemáš se za co stydět."

„Nemluv o tom!" hystericky jsem si zakryl vyboulený rozkrok rukama, což ji rozesmálo ještě víc a mně, abych ještě vylepšil tuto trapnou situaci, se do očí začaly hrnout slzy, což jí kupodivu neuniklo.

Okamžitě se smát přestala a chytila mou tvář do svých dlaní.

„Andy," zašeptala a já se nadále snažil uhýbat pohledem. Bylo to všechno tak moc trapné. Kdybych alespoň neměl na krajíčku. Co si teď asi pomyslí?

„Víš, proč je dobré být holka?" konečně jsem se na ni podíval a silně jsem se kousl do rtu, načež jsem zavrtěl hlavou.

„Nikdo nemůže vidět, když máš mokré kalhotky."  Řekla s vážným výrazem ve tváři a mně jen chvilku trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

„Jsi blázen." Zasmál jsem se a objal jsem ji kolem pasu. „Promiň, že se chovám jako, jako mimino, " dodal jsem, když jsem ji políbil na čelo.

„Jsi jen hodně citlivý a na tom není nic špatného, neměla jsem se smát."

„A mně by teď neměl stát."

„Ohoho,tak to ne." Zavrtěla rázně hlavou a zamračila se.

„Takhle alespoň vím, že ti vážně nejsem volná a nelíbáš se se mnou jen... Jen z lítosti nebo..."

Tentokrát jsem se zasmál já a teď to byla ona, kdo koukal jako ublížené štěně.

„Půjdeš se mnou v sobotu na rande?" Zeptal jsem se rovnou místo zbytečného vysvětlování a snahy jí osvětlit mou neschopnost poznat, že se mnou na rande chtěla jít už při našem setkání před tím.

„V jednu hodinu před tvojí školou."Oznámila po chvíli ticha, pak mě políbila na nos a rozešla se chodbou pryč.

„Koupelna je po tvé levici a za záchodem jsou kapesníčky. Peter si myslí, jak nenápadný je, ale při tom mu nikdy nedochází, že jeho spotřeba neodpovídá množství kusů v balení. Kupuju mu nové už přes dva roky a zatím pořád nic."

~
Teď je to asi erekce.