Co cítím?

30.

Obdiv je věc krásná,

Přátelství věc věčná.

Láska je pomíjivá

a strach obrovskou moc mívá.

~

Tak kde jen může být? Frustrovaně jsem si prohraboval vlasy a pozorně jsem se rozhlížel kolem sebe. Začínala být čím dál větší zima a pofukoval mírný větřík, který však neprospíval mé, ne zrovna teplé bundě, kterou jsem si tak důmyslně v tom spěchu vzal z věšáku.

Kdyby mi teď napsala, že nakonec nedorazí, tak nevím, co bych dělal. Měli jsme se sejít už před deseti minutami a ona stále nikde. Třeba se jí ale něco stalo? Proč vůbec setkání v parku? Pro tak křehkou dívku je to moc nebezpečné, kdybych mohl zajít k ní domů, tak by to jistě dopadlo mnohem lépe. Třeba mě doma ale nechce, možná se se mnou chce rozejít a ... ne, nesmím na něco takového myslet.

Opět jsem se rozhlédl kolem sebe a zpozorněl jsem, když jsem v dálce zahlédl pohyb. Už bylo poněkud šero, ale lampy ještě nesvítily, takže bylo o to těžší poznat, kdo tam je, nebo co to v té dálce vlastně je. I kvůli nejistotě jsem byl vcelku celý napjatý a v pozoru, co jen kdyby to byl nějaký úchyl s nekrofilními choutkami. To bych nepřežil a to doslova a představa, že někdo obcuje s mou mrtvolou, je jednoduše nechutná a zcela nepatřičná.

Z nekrofilního zabijáka se ale po pár minutách vyklubala jen jakási babka s psíkem. Nahlas jsem si povzdech a sedl jsem si na studenou lavičku. Na telefon jsem opět zíral jako na poslední kousek jídla a při tom jsem se dovolával ke všem svatým, aby mi sem seslali Leu.

Mé modlitby byly ignorovány ještě dobrých deset minut, než se zatáčky vyšla postava, mně dobře známá, ale v tuto chvíli velmi nechtěná jakožto společnost.

„Co ty tady?" zastavil se u mě a mně bylo tedy již stoprocentně jasné, že má snaha se zamaskovat je marná jako celková snaha jej ignorovat.

„Noční procházka, nevidíš?" odtušil jsem a sledoval jsem, jak potahuje z cigarety. Už na větší vzdálenost z něj táhla vůně chlastu a i jeho chůze byla poněkud krkolomná. I tak se zdálo, že je spíše jen v náladě, než aby netušil, co se s ním děje a kam má namířeno.

„Proto tu sedíš zmrzlej jak hovno?" Pobouřeně jsem na něj vykulil oči a s o to větší nelibostí jsem sledoval, jak si sedá ke mně.

„Nemáš vlastní věci na práci? Prostě na někoho čekám," osopil jsem se na něj. Nechtěl jsem se s ním bavit. Jednak kvůli stavu, ve kterém byl a pak také kvůli dalším podstatným věcem. Už dlouho jsem s ním aktivně nefungoval. Na střechu jsem už nechodil a jeho jsem povětšinu času, stejně jako on mě, ignoroval. Nebyli jsme přátelé, já pro něj byl jen pouhý zásobovač svačiny a on pro mě? Nyní již zcela nepodstatná věc.

„Dala ti košem, co?" Poplácal mě po zádech a já se cítil o to víc zle, jakoby mi snad nyní potvrdil, že Lea skutečně nepřijde.

„Ona přijde," zamumlal jsem a promnul jsem si zkřehlé ruce.

„Odkdy jsme vlastně my dva kamarádi?"

„Odkdy ses se mnou přestal kamarádit?" odpověděl s klidem jemu vlastním, který si dokázal udržet, i když byl v mírně podnapilém stavu, a já sklopil pohled k zemi. Proč se o tomhle chce vůbec bavit?

„Co po mě vlastně chceš?"

„Vlastně nic."

Dívali jsme se na sebe, tedy až do chvíle, než mi do obličeje vyfoukl kouř, který nehezky potrápil mé čichové buňky. Rozkašlal jsem se a zamával jsem si rukou před obličejem.