sᴀᴠɪᴏʀ |s.m.| cz ✓

11🔺

Elizabeth's POV

Začala jsem se převlíkat do pyžama, ale v tu dobu když jsem byla ve spodním prádle, začal na dveře bouchat opilí otec. To nedopadne dobře..

,,Otevři ty dveře, kurvo!" zařval a začal zase bouchat do dveří

,,Otevři!" zařval opět, když jsem neotevřela

Jenže já neotevírala. Bála jsem se. Co mám sakra dělat?!

Snažila jsem se přijít na to, co mám udělat, ale můj mozek, jako by vypnul.
Na přemýšlení bylo pozdě, protože otec vykopl dveře. Vylekaně jsem se na něho podívala a on se ušklíbl.

,,Teď si mi aspoň usnadnila práci," zašklebil se, když mě uviděl

Hned na to mě silou chytl za paži a povalil na postel. Sundal ze mě všechny věci a sobě kalhoty.

Začala jsem se vzpouzet, ale to se mu nejspíš nelíbilo.

,,Nee prosím!" Zařvala jsem

Dal mi pěstí a já se raději přestala vzpouzet. Nepotřebuji ještě víc modřin.

,,Nebul sakra," neodpustil si poznámku, když jsem stále brečela

Když se do mě udělal, tak ze mě vystoupil a oblékl se.
V přesně ten moment zazvonil zvonek.

To nemohl ten někdo zazvonit dřív?!

,,Zase, jako dřevo," ušklíbl se na mě, zatímco já ležela nahá na posteli, schoulená v klubíčku a třepala se strachem i zimou

Po tvářích mi tekly slané slzy strachu, moje hlava se točila a před očima jsem začínala vidět černé mžitky.

Někdo vběhl do pokoje a z dálky jsem slyšela zalapání po dechu.

,,Panebože," uslyšela jsem

,,Co ti to udělal?!" Vyjekl ten někdo a já se snažila zaostřit, abych věděla, kdo to je

Potom se sedl ke mně a pomohl mi obléct.

Jelikož jsem z toho byla ještě teď úplně mimo, tak jsem mu neodpověděla. Nemohla jsem vůbec dýchat. Myslela jsem si, že se pláčem udusím.
Pomohl mi se obléct, a jelikož já se nemohla na nic, tak to měl dost těžký.

Když mě dooblékl, tak mě opatrně obejmul. A potom jsem ho poznala podle vůně. Shawn. Zachránil mě.
I když jsem se bála jeho doteků, tak jsem se k němu pevně přitiskla a brečela. Přesně tohle objetí jsem potřebovala.

,,To ti udělal otec?"

Kdo jinej, tupče.

Pouze jsem lehce přikývla. On se okamžitě odtáhl.

,,Ell. Tohle není normální. Teď ti vezmu batoh do školy a dneska přespíš u nás jo?" bylo na něm vidět, že se snaží, aby nevybuchl a nezačal řvát, ale jelikož asi věděl, že se teď i jeho bojím, tak se držel.

,,Tak dobře," zašeptala jsem unaveným hlasem a lehce přikývla

Na ramena si vzal můj batoh a opatrně mě vzal do náruče.

Potom jsme se vydali na cestu k jeho domu. Tedy spíše on. Xelou cestu me držel v náruči, jako princeznu. Chtěla jsem namítnout, že jsem těžká, ale věděla jsem, že bych sama jít nezvládla.

Přišli jsem k jeho domu a on, pořád se mnou v náruči, odemčel.
Prošel se mnou nenápadně kolem jeho rodičů až do jeho pokoje. Položil me na postel, můj batoh dal na zem a ze skříně vytáhl nějaké jeho delší tričko.
Pomohl mi se převléct a lehl si se mnou do postele.

,,Pojď sem," řekl tiše a nastavil mi svou náruč

Lehla jsem si k němu a on si mě majetnicky, přesto opatrně přitáhl k sobě. Je roztomilý jak se bojí, že mi ublíží.

Otočila jsem se k němu zády a on mě opatrně objímal kolem pasu.
A tak jsem usnula v jeho velkém a pohodlném objetí.