sᴀᴠɪᴏʀ |s.m.| cz ✓

14🔺

Shawn's POV

,,Idiote!" zařval a do tělocvičny vletěl učitel.

,,Co se tady děje?!" vykřikl když viděl, že leží na zemi.

,,On si začal!" uařval ten kluk.

,,Nelži! Ty sis začal!" zařval jsem.

,,Oba dva do ředitelny! Hned!" ukázal na dveře.

Uchechtl jsem se a odešel z tělocvičny.

On hned za mnou.

V ředitelně jsme dostali kázání a pokud se to bude opakovat ještě jednou tak dostaneme ředitelskou dudku.

Potom, jelikož už zvonilo, tak jsme šli domů.

Elizabeth's POV

Šla jsem pomalu ze školy a bála se jít domů. Co když bude zase doma a znásilní mě? Nebo co když mi někdy udělá ještě něco horšího?

Přišla jsem před dům a opatrně otevřela dveře od domu. Naštěstí tady otec nebyl. Oddychla jsem si.

Hodila jsem batoh do pokoje a převlékla se do pohodlnějšího oblečení.

Vzala jsem si mobil, klíče od baráku a vyšla jsem ven. Potřebuju si pročistit hlavu.

Šla jsem do parku, kde nechodí skoro nikdo. Sedla jsem si na zem k menšímu rybníčku a zamyslela se.

Proč žiju? To je docela děsiá otázka.

Ale fakt..proč?

Můj život nemá smysl. Nemám kamarády, no jenom jednu kamarádku, nemám rodiče, měla jsem, dokud neumřela máma, po té už fotr není mým tátou, nemám nic.
Všichni se mi jen posmívají a já nevím proč. Doprdele, proč já?!

Všem jen kazím život.

Nechápu, proč se se mnou Shawn baví. Protože se mnou se nikdo nebaví, všichni se mě jen nenávidí a že by se mnou chtěl být kamarád.

Kdybych se zabila..komu to bude vadit? Záleží na mě někomu?

Ne.

Všichni by byly určitě jenom šťastní kdybych tu nebyla. Hlavně lidi ze třídy. Ztratila jsem jedinýho člověka v mým životě. Ztratila jsem toho nejdůležitějšího člověka v mým životě. Před třemi roky.

Ztratila jsem mámu.

Ano, už jsou to tři roky, ale ono to pořád bolí. A pořád bude bolet.

Taky to se Shawnem.. to, že díky mě málem dostal dudku ředitele. Ano vím o tom. Holky ze třídy mi kvůli tomu nadávali..že prý nemám sahat na jejich Shawníka.

Vždyť to říkám..každýmu jenom ničím život. Když jsem si to tak shrnula tak můj život vážně nemá cenu.

Ukončit život nebo ne?

Chci být mrtvá a nebo chci žít a dosáhnout svých snů?

Nevím, jestli se dokážu zabít. No co, jednou to přijde tak či tak. Smrt.
Je jenom na mně, jestli si budu užívat života, budu chtít dosáhnou svých snů, nebo jestli budu chtít ukončit svůj život a ničeho nedosáhnout. Už nikdy nevidět rodinu, přátele..Ale já žádné přátele nemám!

V životě jsem ztratila spoustu úžasných lidí.
Ale když se na to podívám z druhé strany..

Mnoho lidí má horší život než já.
Existují lidé bez domova, děti bez rodičů a musí být v dětském domově, postižení lidé nebo slepí lidé.

U nás ve škole se smějí postiženému člověku.. proč? Mají to za potřebí?

Tito lidé si neuvědomují, že oni za to nemohou a narodili se s tím.

A taky si neuvědomují, že se to může stát i normálnímu člověku. Narodí se zdravý a pak se stane jedna nehoda a bum!

Je navždycky poznamenaný. Proto se snažte pomáhat druhým. A ne na ně být ošklivý a nadávat jim.

Vždycky se snažím být optimista a říkám si, že všechno dopadne dobře, ale když přijde ten okamžik na který čekám tak dlouho, stane se ze mě pesimista a já nedokážu normálně myslet. Začnu panikařit a nevím co mám dělat jako první.

Každý by si měl vážit svého života a měl by si ho užívat na plno.
Nebo pomáhat druhým lidem. Ať už lidem bez domova, lidem jiné rasy nebo jenom chudším lidem než jste vy.

I když to tak kolikrát nevypadá, tak každého potěší, když mu nějak pomůžete nebo mu třeba dáte nějaký dárek.

Ať už vyrobíte něco od srdce vlastního nebo mu něco koupíte. Ať už je to jenom nějaká maličkost.. člověk aspoň ví, že jste na něho nezapomněl.

Neposmívejte se druhým za to, jak vypadá nebo za to jaké má oblečení.

Každý není bohatý.

Dělejte dobré skutky. Však ono se vám to jen v dobrém vrátí.

Nebo také naopak.. když budete dělat jenom podrazy a naschvály.. ono se vám to jednou vrátí.

Jak se říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Nebuďte pořád smutní nebo naštvání.
Usmívejte se a plačte zítra.

Žijeme jen jednou a každý chce určitě něčeho dosáhnout. Svého cíle. Věřím, že má každý nějaký sen. Ať už je to let do vesmíru, stát se slavným nebo třeba jít na koncert svého dlouholetého idola.

Tak si jděte za svými sny a neseďte doma na zadku.

Někdo je takový, že se schovává za maskou tvrďáka, ale ve skutečnosti stačí shodit masku a je úplně stejný člověk, jako každý jiný.

Každý je jenom člověk. Někdo je sám sebou a někdo se sebou nechá ovládat ostatními.

Ale jedno vám řeknu.. buďte sami sebou! Nikdo není výjimečnější než vy! Každý má v sobě kousek originality, ale chce to jen pořádně zapojit mozek a začít myslet!

Nikdo není dokonalý! A někteří lidé by si to měli uvědomit. Hlavně ti, kteří si o sobě myslí, že jsou dokonalý a že jednou ovládnou svět.

Dnešní děti jsou pořád jenom na počítači a mobilu, pořád jsou jen na internetu, místo toho, aby zvedli svůj líný zadek a šli s kamarády běhat někam ven.

Nebo když má někdo jinou orientaci, tak přece není jiný člověk než my nebo ano? Tak proč se mu posmívat?
Láska je láska, ať už se zamilujete do kohokoliv.

Na co pomlouvání? Šikanování? Co tím chtějí dokázat?

To je otázka, na kterou nemám odpověď.

Tím akorát dokazují, že jsou slabší, protože vybíjet si zlost na ostatních..
To je přece hnusné..

Zamyslete se nad tím, co děláte a než něco uděláte, promyslete si to pořádně v hlavě. Jestli tím někomu neubližujete.

I slova mohou ranit. A pořádně. Slova kolikrát ublíží mnohem víc než fyzicky čin.

Modřiny zmizí, ale slova zůstanou v srdci.

Takže.. pokud jste s někým pohádaní, běžte si s ním promluvit a udobřit se. Pokud ten člověk má srdce, tak vám vždycky odpustí. Třeba ne hned, ale někdy určitě ano.

Vím, že jsou věci, které se nedají odpustit, ale po nějakém čase, pokud vám na tom člověku hodně záleží tak mu odpustíte i tu největší chybu na světě.

Každý dělá chyby, nikdo není  výjimečný, a proto by se každý měl naučit odpouštět.

Každý jsme stejný, ale svým způsobem jiný!

♡♡♡