Jeden směr |Larry Stylinson|

14♡

Louis

Vzbudil jsem se až ve tři odpoledne. Sešel jsem dolů ve starém dlouhém triku, pod kterým jsem měl jen spodní prádlo. Růžové boxerky.

V kuchyni jsem našel papír se vzkazem, že jeli za babičkou.

To mi nějak nesedí. Nikdy tam beze mě nejeli. Co když se něco děje?

Zatřepal jsem hlavou, abych vytěsnil špatné myšlenky a šel do obýváku s mojí oblíbenou kávou k televizi s mobilem v ruce sedajíc si na zbytečně drahou pohovku, kterou má maminka prostě musela mít.

A takhle to šlo asi týden. Přes den jsem byl ve škole a na baletu. Učitel mi pokaždé říkal, že jsem jako tělo bez duše, přestože jsem měl kroky v pořádku. Bez jediného škobrtnutí.

,,Louisi? Je všechno v pořádku? Poslední dobou si takový, trochu mimo? Nesoustředěný?" Řekl mi, když jsme v místnosti, kde jsme zkoušeli zůstali sami. Učitel si už balil věci, že půjde domů. Já se šel napít, jelikož mě ještě čekala jedna hodina tréninku o samotě.

Byli jsme tak domluvení. Věděl jsem, že má rodinu podle snubáku a tak jsem ho chtěl zdržovat co nejméně. Proto jsem mu navrhl, že budu hodinu trénovat sám a pak tady zamknu a všechno poklidím.

,,Víte, poslední dobou se všechno mění. Ale zvládám to." Usmál jsem se na pana Stylese. Má krásné příjmení, jako Harry. Ale nejsou si vůbec podobní. Takže to je jen shoda jmen.

,,Víš, mám syna ve tvém věku. Možná bych ti mohl domluvit, abyste někam zašli. Nepřipadá mi, že bys měl moc kamarádů. Nic ve zlém, Louisi." Nahlas jsem se zasmál.

,,Neomlouvejte se, Nialle. Já vím. Velice si vážím Vaší nabídky, ale musím odmítnout." Usmál jsem se na něj a dodal. ,,Měl byste jít. Rodina na Vás čeká." Tomu se jen zasmál. ,,Já vím, s manželem a synem budeme mít hezký večer. Filmy a pizza." Řekl pyšně. ,,Tak to Vám závidím." Usmál jsem se na něj. Naposledy jsme takhle trávili večery snad před pěti lety. Chybí mi to.

Vzal si tašku a šel ke dveřím. Když je otevřel otočil se na mě. ,,Louisi?" Přikývl jsem, že ho vnímám. ,,Jestli ten balet děláš kvůli rodičům, měl bys s tím přestat. Věnuj se něčemu, co naplňuje tebe. Ne to, co chtějí rodiče." Překvapeně jsem se na něho podíval. Než jsem se stihl ozvat, byl pryč.

Doma jsem někdy čas trávil v místnosti, kde máme klavír a trénoval na soutěž. Ale jen někdy.

Po nocích jsem byl s Harrym. Někdy jsme spolu jen tak sprejovali nebo si sedli na naší střechu a povídali si. Dával jsem si bacha, abych neřekl nic hodně osobního. Byl jsem z něho čím dál tím víc paf.

Jeho tělo které mě nenechává chladným, jeho úsměv, který mě odzbrojuje, jeho oči do kterých bych tak rád koukal, jeho vlasy kterých bych se tak rád dotkl.

To všechno a mnohem víc, jsem na něm miloval.

A jak plynul čas, tak jsem si pomalu uvědomoval, že se do něj doopravdy zamilovávám a není to jen o krátkém poblouznění. A to neznamenalo nic dobrého. Ne pro mě.

Rodiče stále doma téměř nebyli. Jakoby tady už ani nebydleli. Celkem jsem se bál, ale myslel jsem si, že jsem jen paranoidní.

Jak moc jsem se spletl.

Původně to mělo mít pouze dvě stě slov.
Ale pak jsem se prostě při malém kontrolování, no nechala unést.
Snad se líbí.
♣️♣️♣️♣️♣️♣️♣️♣️