Došli jsme doprostřed hřiště. Harry si dal vlasy do culíku. Slušelo mu to.
,,Na teď?" Přikývl jsem. ,,Teď!" Zakřičel a vzal si míč. Zasmál jsem se a běžel mu ho vzít.
Uběhla asi půl hodina, když jsem střelil další gól. 2:1.
,,Jooo!" Zakřičel jsem. Nemusel jsem se bát, že nás někdo uslyší, protože okolo žádný panelák ani dům nebyl. Jen škola a školka.
,,Fajn. Vyhrál jsi! Ale jen proto, že mě bolí noha." Řekl s úšklebkem. ,,No jo, simulante. Neumíš přiznat, že jsem lepší než ty." Řekl jsem se smíchem. Stejně si ale myslím, že mě nechal vyhrát schválně.
,,To si myslíš jo?" Řekl s úsměvem, který pro mě nevěstil nic dobrého. Začal jsem couvat. Co udělal krok dopředu, to já dozadu. Až jsem narazil zády do zdi. Co má proboha v plánu?
Došel ke mně a dal své dlaně na zeď vedle mé hlavy. Polkl jsem. Jeho hlava byla kousek od té mé. Jeho rychlý dech se míchal s tím mým. Jeho oči mi koukali do očí. Jeho rty byly jen pár centimetrů od těch mých. Téměř je rozděloval jen můj šátek. Mé oči pravidelně koukaly do těch jeho, a pak na ty dokonalé rty.
Když si ale uvědomil, co se to vlastně děje, rychle se odtáhl a odkašlal si. ,,Měli bychom jít." Řekl potichu. Přikývl jsem.
Došli jsme zpět k té restauraci. Celou tu dobu bylo ticho. Každý měl o čem přemýšlet.
,,Ty, děkuju ti za super noc? Jo." Řekl nervózně a zasmál se. Je tak sladký. ,,To já děkuju. Moc jsem si to užil." Dostal jsem ze sebe. ,,Přijdeš sem i zítra?" Zeptal se s jiskřičkami v očích. ,,Jasně. Zítra v půl druhý?" Nadšeně přikývl. ,,Dobře. Takže zítra." Zasmál jsem se otáčejíc se na odchod.
,,Počkej!" Slyšel jsem jeho hlas. Chytl mě za ruku a přitáhl k sobě. Narazil jsem do jeho hrudi. Než jsem se stihl vzpamatovat tak mě objal. Ruce jsem mu položil na lopatky.
Jeho objetí bylo tak příjemné. Připadalo mi, jako kdyby mě tak schoval před světem. Líbilo se mi to. Zamiloval jsem se do toho objetí. A nejen do něj...
Odtáhl se ode mě a dřív než jsem stihl zareagovat, byl pryč. Povzdechl jsem si a vydal se domů.
Celou cestou jsem přemýšlel nad tím, co se stalo na hřišti. Nebo spíše nestalo.
Copak se to před chvilkou malém stalo? Fakt jsme se málem políbili? Nechal bych ho? Asi jo. Ale co pak? Vždyť ani neví, kdo jsem. Až se tak stane, bude mě nenávidět. Já vím, že jo. Nesmím dopustit, aby se to stalo. Bude si pak myslet, že si s ním jenom hraju. Ale tak to není. Já ho totiž miluju.
Bylo asi šest ráno, když jsem si lehal do postele. Ještě že už je sobota.
Snad se líbí.
💙♣️🖤♣️💙
ČTEŠ
Jeden směr |Larry Stylinson|
Fanfiction,,Takže budu mít já jednou tvé příjmení?" Zeptal jsem se, když jsem se odtáhl s obrovským úsměvem, který zdobil mou tvář. ,,Rozhodně." Přikývl a dal mi malou pusu na čelo. ,,Jsem pro." Chytil jsem ho za ruku a přitáhl si ho co nejblíž k sobě. ,,Chyb...
