Louis
Celý den jsem se snažil dát ty všelijaké drobnosti na nějaké místo. Mezi ně patřily třeba sošky, fotky, umělé kytky, které jsem se rozhodl schovat pod mojí postel, protože se mi vůbec nelíbily a spoustu dalších nepotřebných věcí.
Než jsem se nadál byl večer a já si uvědomil, že jsem za celý den snědl jenom mé oblíbené lupínky s mlékem a tak jsem se rozhodl, že si zajdu někam na jídlo. Vzal jsem si peníze, telefon, klíče a vyrazil.
Nevím jak jsem se dostal před jednu z mých oblíbených čínských restaurací. Prostě jsem šel.
Objednal jsem si kung pao s rýží. Moje oblíbené a čekal, než mi jídlo připraví, abych si ho vzal sebou domů.
Šel jsem s jídlem jednou tmavší uličkou, když jsem to ucítil. Tu vůní. Těch sprejů. Rychle jsem si choval obličej do mikiny a s kapucí na hlavě šel kolem. Nedokázal jsem se tam podívat. Byl jsem slaboch. Zrychlil jsem a za necelé tři minuty byl doma.
Sedl jsem si na parapet a vychutnával si pohled na město pod přikrývkou tmy. Slezl jsem a chtěl zavřít okno, když jsem uslyšel zvuk policejních sirén. S malou naději, že ho aspoň z dálky uvidím a ujistím se, že je Harry v pořádku jsem se podíval, co se venku děje.
Byla to automobilová honička. Prostě normální den. Podíval jsem se na můj stůl uprostřed kuchyně, na kterém leželi klíčky. Ano, klíčky od auta. Ano, táta mi dal jeho auto.
Řidičák jsem si dělal již minulý rok, takže to pro mě nebyl problém. Hrozně mě překvapilo, že mi dal jeho auto. Jeho miláčka, kterého jsem měl zakázáno se ho pomalu jen dotknout. Byla to BMW M5. //Neptejte se, jak dlouho jsem hledala nějaké dobré a celkem drahé (proč ne, že?) auto, které se mi líbilo a nevím o tom, že by ho měl nějaký cz/sk/uk/usa youtuber nebo o něm nebyl zmínka tady na wattpadu. Bylo to celkem deprimující.\\ Táta, když si ho kupoval tak brečel. Nevím, proč se ho vzdal. Miloval ho. Někdy mi přišlo, že na tom autě mu záleželo víc jak na mě.
Třeba možná, jen možná, ale opravdu jen možná, chce dělat jako kdyby se posledních 20 let nestalo. Třeba chce zapomenout. Třeba chce zapomenout i na mě. Třeba...
Sedl jsem si před klávesy a zkusil si naposled onu písničku. Pak jsem si sedl a začal skládat novou. Tentokrát ale patřila někomu zcela jinému. Harrymu.
Every heart break's the same
Every tear leaves a stain
Can I just be the same?
Every heart break's the same
Every tear leaves a stain
Let me be the same
I’m just like you, even though my problems look nothing like yours do,
Yeah I get sad too, and when I’m down I need somebody to talk to
Yeah, I feel the same as you do
Same stress, same shit to go through
I’m just like you if you only knew
If you only knew...
Povzdechl jsem si pln zoufalství. Bál jsem se zítřka. Dne jako snad žádného jiného. Ani pohřbu. Protože to jsem aspoň věděl, co mě asi tak čeká. Teď jsem si připadal slepý, jako bych byl ve tmě se svázanými oči.
Ve vaně jsem strávil asi hodinu. Přemýšlel jsem nad vším, co se může stát. Chtěl bych si s Harrym promluvit a všechno mu vysvětlit. Ale vyslechne mě? Myslím, že ne. Beznadějně jsem si povzdechl a začal se mýt mým oblíbeným šampónem s vůní kiwi.
Lehl jsem si do svých teplých peřin a vzal do ruky telefon.
Harry vím, že se na mě zlobíš
a naprosto tě chápu. Jen se
bojím, že se ti něco stalo.
Klidně mi napiš jen
emoji prostředníčku,
jen mi prosím odepiš.
Moc se o tebe bojím.
Podíval jsem se na zprávu. Proč se vůbec snažím, je přece jasně, že si mě neodblokoval. Proč by to taky dělal, že? Palcem jsem zakroužil okolo slova ,odeslat' na svém telefonu. Co víc mohu ztratit? Buď se mu to pošle, nebo ne a bude to znamenat, že mě má pořád bloklého. S touto myšlenkou jsem stiskl ono slovo.
Zpráva byla odeslána.
Mé srdce začalo být jako po maratonu a já měl pocit, že mu vyletí z hrudi. Dech se mi zadrhl. Oči ani nemrkaly. Jen jsem tupě zíral na obrazovku. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale probral mě až zvuk oznamující novou zprávu.
Harry: Co chceš?
To tě teď zžírá svědomí?
Nebuď směšný. Směješ
se mi? Doufám, že jsi se
aspoň dobře pobavil a
teď se smíchy válíš na
té tvé posteli s tím tvým
kamarádíčkem a jíte
cookies, které vám
tvoje již ,zdravá'
maminka udělala.
Snad jsi šťastný.
Slzy mi začaly téct po polštáři jako řeka.
//when your tears roll down your pillow like a river... - miluju tuhle písničku// Tak moc ta jeho slova bolela. To si o mě vážně myslí?
Harry, takhle to nebylo a ty
to víš. Všechno, co jsem ti
kdy řekl o mých citech k
tobě byla pravda. Nemohl
bych ti ublížit. Vždyť se na
sebe podívej. Jsi krásný. Celý.
I tvé vnější i vnitřní já.
Dokonce i tvé nedostatky,
kterých je opravdu málo
tě dělají dokonalým.
Pravdou, je že se mi poslední
dobou hroutí celý můj život
za tu dobu co jsme se neviděli
mi přijde, jakoby se svět
obrátil vzhůru nohama.
Díky tobě se držím nohama
na zemi. Prosím, vyslechni mě.
Začal jsem vzlykat do polštáře. Nesmím tě ztratit Harry. Jsi poslední co mi zbylo. Utřel jsem si slzy a snažil se uklidnit, abych mohl přečíst zprávu, kterou mi v zápěstí poslal.
Harry: Na tohle nemám
náladu. Lžeš teď mě abys
mě obměkčil nebo lžeš
sobě? Jdu spát. Nevím
jak ty, ale já zítra
vstávám do školy.
Měj se.
,,Harry. Prosím nech mě to to vysvětlit a omluvit se ti. Vím že jsem ti ublížil, ale já bez tebe nemůžu fungovat. Opravdu tě miluju." Zašeptal jsem do polštáře a do pár minut vyčerpáním usl.
Snad se líbí.
Kdo z Vás má tetování?
Nebo by nějaké chtěl?
A jaké?
♣️🖤♣️🖤♣️🖤♣️
ČTEŠ
Jeden směr |Larry Stylinson|
Fanfic,,Takže budu mít já jednou tvé příjmení?" Zeptal jsem se, když jsem se odtáhl s obrovským úsměvem, který zdobil mou tvář. ,,Rozhodně." Přikývl a dal mi malou pusu na čelo. ,,Jsem pro." Chytil jsem ho za ruku a přitáhl si ho co nejblíž k sobě. ,,Chyb...
