Jeden směr |Larry Stylinson|

22♡

Louis

Táta mě omluvil na celý týden ve škole.

Většina lidí by se snažila myslet na něco jiného. A to já taky udělal. Sice jsem mezi lidi nedokázal jít, ale za ten týden jsem dodělal tu písničku. Byla pro mou maminku.

A Harry. Harrymu jsem nedokázal ani odepsat na zprávu. Nedokázal jsem mu napsat ani to blbé ,Ahoj'. Jsem prostě slaboch. Nicka.

Jeho poslední zpráva zněla takto: ,Zklamal jsi mě. Doufám, že jsi spokojený. Měj se, Tomlinsone.' Dost mě to sebralo. Byl poslední člověk, co mě držel nad propastí.

Byl mé lano. A stále je.

Za celý týden jsem usnul vždy buď vysílením z breku, nebo prostě a jednoduše únavou. Musel jsem vypadat jako zombie. Což mi táta, který zajišťoval vše okolo pohřbu, řekl.

Dneska je pátek. Den pohřbu.

Ráno bylo takové zvláštní, ale zároveň normální. Dopoledne jsem se začal připravovat. Měl jsem připravený černý oblek, který mi asi před půl rokem vybrala maminka. Chybíš mi, maminko... Vlasy jsem si hezky upravil, aby držely tak, jak mají. V jednu byl pohřeb.

Na ten přišlo asi třicet lidí. Většina byla rodina, od maminky z práce nebo její kamarádky. Všichni měli na sobě černou. Barvu smutku.

Všichni mi říkali upřímnou soustrast a jak byla hezká, mladá, hodná, usměvavá,... Všichni ji vychvalovali nebo říkali krásné zážitky s ní. Táta se celou dobu držel okolo maminčiných bratrů.

Nastala doba smutečních proslovů, ten hlavní jsem měl samozřejmě já.

,,Drahá rodino, vážení přátelé a smuteční hosté, se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho světla, štěstí a radosti do životů nás všech. Moje maminka, Johannah Tomlinson, byla úžasná žena. Vždy usměvavá a milá. Vždycky myslela na všechny okolo sebe a..." Mluvil jsem se stékajícími slzami po tvářích, smutkem v hlase a žalem v srdci.

Říká se, že po pohřbu je to všechno lepší. A opravdu, cítil jsem se trochu lépe. To se ale hned tentýž večer změnilo.

Seděl jsem u okna před klávesami a nepřítomně koukal ven. ,,Louisi? Musíme si promluvit." Řekl táta a vešel ke mně do pokoje snad po čtyřech letech. ,,Lou... já, budu se stěhovat. Vím, že ty budeš chtít nejspíš dostudovat tady na škole a nebudeš se chtít stěhovat, ale já to tady, v tom domě, městě nevydržím. Našel jsem si práci v Americe v NY." Překvapeně jsem na něho koukal s otevřenou pusou. Co ale bude se mnou?

,,A proto jsem ti koupil malý byt kousek od školy. Budu ti platit všechno. Jídlo, školu, bydlení a budu ti posílat peníze na kartu, kterou jsi od nás dostal." On se za mě rozhodl, že mě tady nechá? A co tenhle dům? Co maminky věci? Začaly mi téct slzy, které jsem ihned utřel do rukávu černého svetru.

,,Věci Johannah dám do krabic a odvezu je k jejím rodičům." Řekl ještě a pak se zvedl z mé postele, na které do té doby seděl. ,,Zítra ti pomohu se stěhováním tvých věcí i Johannah. Bude toho hodně, takže budeš ještě pár dní doma. Ale v pátek už doopravdy půjdeš do školy." Přikývl jsem a táta odešel.

Jen, co se zavřely dveře, jsem si lehl do peřin a se slzami v očích přemýšlel. Co jen budu dělat? Budu vůbec schopen vejít do té ložnice? Sahat na maminčiny věci? A proč tak spěchá? To tu se mnou nedokáže vydržet? A proč se mě nejdřív nezeptal? A všechno řešil beze mě?

Mnoho otázek se mi honilo hlavou. Až příliš mnoho. Asi v půl jedné ráno jsem usnul s uschlými slzami na tváři jako od té doby každou noc.

Mami, vrať se mi...

Harry, prosím, přijď za mnou, zachraň mě... Buď můj princ.

To teda rozhodně ne, Hazz.
Rozhodně ne.