Jeden směr |Larry Stylinson|

27

Louis

Hala byla krásná. Naproti dveřím bylo velké pódium. Před ním bylo strašně moc židlí.

Koukal jsem na to a připadal si jako Alenka v říši divů. Šel jsem dál k jednomu, u kterého seděla Amber. Holka, která má prý na tom tu největší zásluhu. ,,Ahoj. Jdeš si pro číslo?" Přikývl jsem. ,,Oki. Jak se jmenuješ?" Zvědavě se na mě podívala. ,,Louis Tomlinson." Usmál jsem se na ni, jak jsem nejlépe díky trémě mohl.

,,Ahoj. Tak ty jsi ten poslední. Před tebou bude nějaká Taylor, taky bude zpívat. Řekni mi jméno písničky a já to pak hodím djovi." Byla tak veselá. ,,Víš, potřeboval bych, abys mu dala tuhle flashku. Je na ní písnička. To ať pustí. Byla bys tak hodná?" Nervózně jsem se podíval na své špičky bot. ,,Jasně. Konečně zase někdo, kdo přišel se svojí písničkou. Budete dva. Což mi přijde z té stovky celkem smutné číslo." Povzdechla si, jakoby to byl konec světa. Přikývl jsem, jako že jí rozumím.

,,Támhle jsou mikrofony, sluchátka, piano, všechno. Jestli chceš klidně si zajdi na jídlo nebo něco. Soutěž začíná až za dvě hodiny. ,,Dobře. Děkuji moc Amber." Otočil jsem se a s mírně sklopenou hlavou šel ke dveřím, přemýšlejíc nad tím, co budu ty dvě hodiny dělat. Asi zajdu domů, vysprchuju se a dám si ještě jedno kafe. Nebo si ho udělám sebou.

Byl jsem ve dveří, když tu jsem do někoho omylem vrazil. ,,Promiň, nekoukal jsem." Řekl jsem rychle a až pak poznal, kdo to je. Harry. Podíval se na mě zkoumavým pohledem. ,,Nic se nestalo. Teď uhni." Řekl mi nepříjemně, ale já si všiml té bolesti v očích, kterou se snažil nedat na jevo.

Rychle jsem ho chytil za paži, aby mi neutekl. ,,Harry. Nech mě ti to prosím vysvětlit. Víš,..." Než jsem stihl cokoliv říct, mě přerušil. ,,Nech toho. Nelži mi. Prosím. Chápu, byl jsem jen zábava. Rozumím tomu." Řekl nepříjemně a vysmekl svoji ruku z mého sevření. ,,Hazz..." Zašeptal jsem ale on, přestože to musel slyšet se ani netočil. Se slzami jsem došel domů, kde jsem si vlezl do sprchy, abych se uklidnil.

Klid. Dej mu čas. On tě po dnešku pochopí a vše bude tak jak má být. Utěšoval jsem se v hlavě. Chovám se jak magor. V koupelně jsem strávil skoro hodinu jenom ve sprše. Proto jsem sebou musel hodit.

Na sebe jsem si oblékl černé kalhoty, bílé  tričko s potiskem a přes to mikinu se zipem. V kuchyni jsem si udělal toust a přitom si připravil kafe do školy. Jídlo jsem snědl a bylo tři čtvrtě. Čas vyrazit.

Vzal jsem si malý batoh, do kterého jsem nacpal všechno včetně litrové vody.

Do školy jsem dorazil v 55. Hala byla plná lidí nejen od nás ze školy, ale i nějakých rodičů, co byli hrdí na své dítě, sourozenci nebo kamarádi z jiných škol.

Došel jsem dozadu za pódium do takové větší místnosti k ostatním soutěžijícím. Mezi nimi jsem spatřil i Harryho.

Procpal jsem se až někam do rohu místnosti a snažil se uklidnit, což se mi zachvíli povedlo. Nějakou dobu jsem jen seděl a poslouchal, co ostatní dělají, ale po nějaké době mě to přestalo bavit a tak jsem se zvedl a šel k pódiu, odkud koukala většina lidí a dívala se na ostatní. Sedl jsem si úplně do rohu, ale tak abych měl hezký výhled.

,,Další na řadě je Ed Sheeran." Řekl Mike Clifford, což byl něco jako náš moderátor, i když do něj měl rozhodně daleko.  Na pódium přišel kluk se zrzavými vlasy a šťastným úsměvem na rtech. ,,Takže já dneska budu zpívat. A zazpívám vám píseň od The Chainsmokers Paris." Jeho hlas byl hrozně moc příjemný. Strašně hezky se poslouchal.

Jako porota byl nad učitel hudebky, ředitelka a jeden z učitelů z umělecké školy, kam jsem chodil na balet, kterého jsem tam vídal celkem často. Myslím, že tam učil snad na klavír a ostatní strunné nástroje.