Jeden směr |Larry Stylinson|

23

Nahoře máte Larry proofs v češtině. Pouštím si je snad po padesáté. ♣️💙♣️🖤

Louis.

Ty čtyři dny plné stěhování byly unavující. Ne snad po té fyzické stránce, ale spíše po té psychické.

To probíraní těch věcí, co tady byli po mamince. Trvalo mi dva dny, než jsem to všechno dal do krabic. A to toho bylo nejmíň. Většinu času jsem totiž probrečel. Táta mezitím udělal obývák, kuchyň a zbytek. Celou dobu byl bez citů. Jak robot.

Já si ještě udělal svůj pokoj, kde jsem našel doslova poklady. Staré písničky, obrázky, fotky, písemky...

Byla středa večer a já už byl nastěhovaný. Byl to takový průměrný byt doopravdy kousek od školy. Jen jednu zastávku a to se ani nevyplatí jezdit busem. Možná tak v zimě nebo když bude hnusné počasí.

Táta se rozhodl, že v ten večer odjede. Stáli jsme před domem a čekali na taxík.

Den předtím odvezl maminčiny věci. Všiml jsem si, že snubák taky sundal. Jakoby chtěl zapomenout na mojí maminku. Na ženu, kterou tolik miloval. Na ženu, která ho podržel vždycky, když byl na dně. Žena, která ho vždycky milovala.

,,Lou. Přiletím za tebou na Vánoce, ano? Nebo ty zamnou. Budeme si volat. A když něco budeš potřebovat, neboj se ozvat. Ano?" Přikývl jsem. Mluvil tak chladně. Bez emocí. Dokonce mě i tak objal. Taxík přijel a já šel do mého nového bytu.

Věci do kuchyně mi táta nechal. Dokonce i všechen nábytek. Byl jsem za to rád. Aspoň trochu si připadám jako doma. K večeři jsem si vzal jablko. Poslední dobou jsem toho moc nejedl. Neměl jsem chuť. A kdo by taky měl, že?

Večer jsem se po dlouhé době rozhodl jít projít. Pozítří mám jít do školy, tak ať si zase zvyknu na ten velký počet lidí.

Procházel jsem kolem mostu a vzpomněl si na dobu, kdy jsem chodil sprejovat. Jen kvůli tomu, abych mu byl blíž. Možná, že kdybych to tehdy neudělal, možná bych měl. U něj větší šanci než teď. Po tom, co jsem udělal.

Bezmyšlenkově jsem vytáhl telefon a najel na zprávy s Harrym.

Ahoj.

Je nám líto, ale zprávu nelze odeslat.

Harry?

Uživatel není dostupný.

Miluju tě.

Je nám líto, ale zprávu nelze odeslat.

Po tváři mi začali téct slzy. Co jsem to jen udělal? Chtěl jsem za ním jít, běžet za ním a říct mu pravdu. Říct mu, jak moc chci vidět jeho úsměv. Jeho krásné oči. Jak moc mi chybí. Jak moc ho miluju.

Ale nevěděl jsem, kde bydlí. Proto jsem se otočil a se sklopenou hlavou šel domů.

Doma jsem šel do kuchyně a sedl si na parapet u okna a pozoroval dění na ulici podemnou. Byl z něj krásný výhled, jelikož jsem bydlel asi ve čtvrtém patře. Nedokážu si na to zvyknou. Na to jednotné číslo u slova bydlet. Na to, že tady jsem sám.

Zítra dodělám byt a pozítří mě čeká škola spolu s tou ztracenou soutěží.

Zvedl jsem se z parapetu, zavřel okno a šel se vykoupat. Bylo půl dvanácté, kdy jsem si lehal do postele pokládajíc telefon vedle sebe na malý noční stolek.

Má poslední myšlenka než jsem usl patřila osobě, která mi jako jediná zbyla, ale o kterou jsem přišel. Harrymu.

I Hope u like it.
Jaké písničky myslíte, že
zazní na té soutěži?
Pište do komentářů.
Hádejte, kdo nemůže usnout.
🌈 🌈 🌈 🌈 🌈 🌈 🌈 🌈 🌈