Jeden směr |Larry Stylinson|

19♡

Louis

Ráno jsem mamince udělal snídani do postele. Pustili jsme si televizi a koukali spolu na pohádky. Táta spal dole v obýváku. Nechápu ho. Byt její manžel tak se od ní neodtrhnu ani na krok.

,,Lou? A co ty a kluci? Co balet? Co škola?" Začala se vyptávat. ,,Mamiii." Řekl jsem trochu otráveně, ale s úsměvem na tváři.

,,No co, chci vědět, jak se můj syn má než odejdu." Řekla se slzou na tváři. ,,Mami." To už jsem se rozbrečel taky. Objal jsem ji a lehl si vedle ní co nejblíže.

Když jsme se oba uklidnili, spustil jsem. ,,Mami, dlouho ti chci něco říct. Je toho spousty a nevím, jak na to budeš reagovat a..." Zadrhl jsem se. ,,... Víš co. Zapomeň na to." Řekl jsem zase rychle. ,,Lou. Řekni mi, co tě trápí." Dala ruku na tu mou, kterou jsem se jí držel jako klíště. ,,Prosím." Dodala a já si povzdechl.

,,Víš, jde o balet. Už mě tolik nebaví. Nenaplňuje mě jako tebe nebo kdysi tátu. Já... chtěl bych skončit." Řekl jsem opatrně. ,,Zlatíčko, jestli to děláš jen kvůli nám, tak to fakt nemusíš. Jen to byla jediná věc, se kterou jsem ti mohla pomoct udělat aspoň malou kariéru. Chtěla jsem tě zajistit než..." Dal jsem jí pusu na tvář. ,,Nebavme se o tom prosím." Řekl jsem a ona přikývla. ,,Miluju tě, Boobear." Pohladila mě po vlasech. ,,Já tebe taky, mami."

K obědu jsem nám udělal salát s kuřecím masem. Díky věčnému učení od maminky toho umím docela dost.

,,Lou, chci se tě na něco zeptat. A než odpovíš, věř, že se zlobit nebudu." Opatrně jsem přikývl. ,,Ty... kradeš nebo chodíš pít?" Kousek salátu mi zaskočil v krku. Rozkašlal jsem se. ,,Lou?" Když jsem byl už v pohodě a popadl dech odpověděl jsem. ,,Mami, jasně že ne. Sice mám tetování, které jsi mi mimochodem dovolila, ale to neznamená, že ze mě bude zločinec. Fuj. Jak jsi na to přišla?" Nabral jsem další sousto. ,,Tak kam každou noc mizíš? Myslíš si, že jsem si toho nevšimla?" Zeptala se zvědavě.

,,Mami... já. V noci..." Nadechl jsem se, že jí to konečně řeknu, ale ona mi opět skočila do řeči. ,,Ty jsi jako... ty pracuješ v..." Vydala ze sebe vyděšeně. Musel jsem se tomu zasmát. ,,Mami. Ne, to fakt nedělám. V životě ne. Děkuji, nechci." Usmál jsem se na ni a ta mi úsměv slabě opětovala. ,,Chodil jsem sprejovat." Řekl jsem do talíře, ale bylo mi jasné, že to slyšela. ,,A ukážeš mi něco?" Zeptala se mě. ,,Ty chceš ukázat, čím tvůj syn ničí město?" Zeptal jsem se překvapeně. Nešlo mi to na mozek.

,,Lou. Ty bys nikdy nic nezničil. Máš talent tvořit, ne ničit. Jsi umělec, ne bomba." Řekla mi s úsměvem. ,,Dobře. Hned jsem zpátky." Došel jsem si pro mobil, kde jsem měl všechno vyfocené a cestou zpět si četl Harryho zprávy.

Harry: Dobře. Hlavně se mi uzdrav. 💚

Harry: Až budeš mít chvilku tak mi napiš.

Harry: Ty mě ignoruješ?

Harry: Lou, udělal jsem něco?

Harry: Udělal jsem něco špatně?

Harry: Loulou...

Harry: Až budeš mít
chvilku, zavolej.

Ahoj. Hazz. 🖤
Jsem opravdu v pořádku.
Jen jsme teď s mamkou
nemocní, a tak si užíváme
jeden druhého,
dokud to jde.
Miluju tě. 💙

Odepsal jsem mu a otevřel dveře k mamince. Táta jel nejspíš zase do práce. Lehl jsem si zpět za unavenou, strhanou maminkou, které stále přes to všechno, co se jí děje, nezmizel z tváře ten její krásný úsměv. Pořád vypadala jako princezna.