WEDRY
Znáte ten pocit osamělosti?
Ten pocit nepotřebnosti?
Protože já se tak cítím každý den.
Ani se nedivím, kdo by se chtěl bavit s buzerantem jako jsem já? Nemám nikoho, kamarády a ani rodinu. Mí BÝVALÍ "dobří přátelé" to nevzali zrovna tím nejlepším způsobem, stejně tak jako moje "rodina". Taky mi je na zvracení, když mi nadávají i lidé na internetu, kteří mě ani z procenta neznaj. Ale najdou se tu i ti, kteří mě podporují nebo ti co to neřeší a sledujou mě dál na internetu. Život je tak krutý a nemilosrdný, ale někdy přitom tak krásný.
Stojím právě u zrcadla, bez trika..jen v teplacích a čumím na sebe. Přejedu si bříšky prstů po bříšku a povzdychnu si. ,,Buzerant a ještě k tomu tlustej.."řeknu si v duchu a zamračím se. Chce se mi i brečet, nezasloužím si žít..hlavně takovej buzík jako já. Nahrnou se mi slzy do očí a rozbrečím se. ,,Slabochu!"zavřu na sebe v duchu. Sesunu se na kolena a kouknu do zrcadla. Vypadám jako stvůra,která si zaslouží smrt. A tu nejhorší. Nechám vodopády slz sjíždět po svých tvářích a vstanu. Hodím sebou na postel a rozbrečím se znovu do polštáře. Můj polštář je už nějakou dobu můj nejlepší kamarád. Je mi ho už celkem i líto. Přestanu brečet. Zavřu svá červená od slz očka a usnu.
Unaveně pomalu otevřu oči a párkrát zamkrám. Povzdychnu si a sednu si. Vstanu z postele a dojdu do kuchyně. Dojdu k lednici a zarazím se. ,,Nebudeš nic žrát, tlusťochu.."řeknu si zas v duchu pro sebe. Odstoupím od lednice a začnu si dělat kávu. Dodělám si kávu a sednu si na linku. ,,To jsem si nikdy nevšiml, že mám tak tlustá stehna?" zakroutím nevěřícně hlavou a upiju si ze své kávy.
