Nevím jestli to víš, ale
vidím tě, Štěpo.
Hlídám tě a i
naši, už 16ti letou,
dceru.
Jsem na ni i na tebe pyšný.
I když jsi už
o trochu straší, pořád
jsi roztomilý.
Právě jdu po
našem bytě a koukám
všude možně.
Nic se nezměnilo,
až na ty roztomilé
fotky,
tebe a Terky.
Škoda, že na nich taky nejsem.
,,Tati?"uslyším naši dceru.
Sednu si vedle ní aniž by
o tom měla ponětí.
,,Ano, Princezno?"řekneš svým
trošku chraplavým hlasem,
který mi přijde sexy. Bože.
,,Jaký byl Radek?"vidím její
skleněné oči. Oh, ne.
Neplakej, zlatíčko.
,,Nejlepší manžel, přítel,
tatínek. Nejlepší a nejkrásnější člověk
jakého jsem kdy viděl. Byl a stále to je
má životní láska. Nechci nikoho, jen
jeho. Asi tomu nebudeš věřit, ale
to byl on, kdo tě devět měsíců nosil
pod svým srdcem."ty už máš také
skleněné oči. Prosím neplakejte,
jsem tady.
,,Mrzí mě, že jsem neměla
možnost ho poznat."sjede jí
po tváři slza. Zlatíčko, neplakej,
jinak budu také.
,,Stalo se to, co se stalo,
s tím už nic, bohužel, neuděláme.
Hlavu vzhůru, určitě nás
pozoruje a chrání nás.
Možná tu i teď právě sedí."a víš,
že máš pravdu, zlato?
Terezka zavře oči a usměje se.
Nechápu, co dělá.
,,Tatínku, jestli tady jsi, právě teď.
Děkuji, že jsi mi dal život,
že si se za nás 'obětoval'.
Hlavně mě mrzí, že tě nikdy
nepoznám. A jestli někdy
uvidím toho hajzla, co ti vzal
život, tak si ho osobě podám a
doufám, že budeš přitom."ten smích, máš ho po Štěpánovi Tery. Tak roztomilý a sladký.
Jsi úplná kopie jeho, ale oči
máš po mě a taky brýle.
Bože, nad tímhle jsem se
fakt musel zasmát.
Budu už muset jít,
jinak ty slova, Terez,
byla krásná. I já děkuji.
Že jsem mohl dát život tak
roztomilému stvoření.
Dám ti polibek na čelo,
Štěpánovi na líčko
a odejdu.
Děkuji za všechno.
Nebojte se,
vždycky vás ochráním.
To slibuji.
