WEDRY
Zjistil to. Zjistil, že se ze mě stal anorektik. Nedává to najevo, ale ví to. Strašně mě to bolí, určitě mě začal nenávidět a teď plánuje jak mi začne ubližovat. Stejně jako Pavel.
Sedím na lince a Štěpán stojí vedle mě. ,,Radku, snědl si něco za tenhle den nebo včera?"koukne na mě se starostí v očí. Jen zakývu hlavou, v nesouhlas a sklopi pohled k zemi. ,,Jak dlouho už si nejedl?"zeptá se chladně. ,,Jak si to zjistil?"zeptám se bez jediného zájmu. ,,Proč mi odpovídáš na otázku otázkou?"řekne trošku naštvaně. Povzdychnu si frustrovaně a kouknu na něj s nezájmem. ,,Nejedl jsem už čtyři týdny, stačí?"řeknu drze a prootočím očima. Štěpán jen zakýve nevěřícně hlavou a povzdychne si. ,,Proč?"zeptá se se strachem. ,,Aby ses mohl zeptat."pokrčím ramenama. ,,TOHLE NENÍ SRANDA, RADKU!"zařve na mě. Začnu mít malinko strach a odsunu se od něj. ,,Promiň.."povzdychne si. ,,Jdi pryč.."řeknu chladně a nahrnou se mi slzy do očí. ,,Co? Proč?"zamračí se. ,,PROSTĚ VYPADNI!"kouknu na něj a sjede mi menší slza, kterou si hnedka utřu. Jen prootočí očima a jde do předsíně. Jdu pomalinku za ním. Otevře dveře, ale ještě se na mě otočí. ,,Chtěl jsem ti jen pomoct, ale nejde to, když si z toho děláš srandu."řekne bez soucitu a práskne dveřmi. Chvíli hledím na dveře a potom se rozbrečím. ,,On je jediný, koho na tomhle světě mám a já to musím prostě nejvíc dosrat.. Teď už oficiálně nemám nikoho.."
