Neighbors ✓ || Changki • YuMark • Jackheon

Neighbors // YuMark 39

Mark

Zrovna telefonuji s Hyunniem, abych mu řekl, že už bylo vydáno prohlášení, a že snad za chvíli už bude klid. Bydlí celou dobu u mě, chtěl jsem se k němu domů zastavit pro nějaké jeho věci, ale všude kolem jeho domu byly fotografové a spousty lidí, těžko říct, jestli proto, že tam bydlí anebo to bylo proto, že někdo zjistil, že tam bydlí i I.M. Ale i přes to je na tom pořád špatně, pořád je smutný a jeho deprese a výčitky neustávají a mě dochází nápady, jak ho rozveselovat, sám nevím, jak bych ho z toho měl dostat.

„Hyunnie, já musím končit, mám tu zákazníka, dobře?" otočím se přes rameno na zahalenou osobu na baru a usměju se na něj jakože už končím a budu se mu věnovat. „Neboj, pošli mi v smsce seznam a já po práci nakoupím, dobře?" zakývám hlavou, doleštím skleničku a telefon dám ke kalendáři, který máme za barem.

„Tak, čím posloužím?" usměju se. Chvíli je ticho, tak před něj položím náš lístek a usměju se. „Až si vyberete tak stačí říct." Zakývám hlavou. Odběhnu k dalším zákazníkům, zatímco on, jak si jen letmo všimnu si sedne k baru a kouká do lístku.

Nějaký zákazník, rádoby vtipný, mi začne vykládat vtip, půlku zapomene, a tak improvizuje konec a pointu vtipu, když skončí, tak několikrát zamrkám a pak propadnu hranému záchvatu smíchu. Zkasíruju ho a odkašlu si. Dojdu zpátky za bar. „Tak?" pozvednu obočí.

„Co mi doporučíte?" podle barvy jeho hlasu předpokládám, že se usmál.

„Záleží, co máte rád, jestli kávu, ovocné koktejly, zákusky nebo čaje?" pozvednu obočí.

„Kávu." Zakývá hlavou, pohotově mu začnu říkat, co je nejlepší, nakonec si vybere oříškové latté, tak ho hned začnu připravovat.

„Tak prosím." Postavím před něj sklenici s latté.

„Děkuji," znovu přikývne. „Mark, že?" ukáže na moji jmenovku, zasměju se a přikývnu. Začneme si povídat, nejdřív jen tak o počasí, ale pak tak nějak o všem možném, je hrozně vtipný, pořád se směju. Ani si skoro neuvědomím, že kvůli rozhovoru s ním zapomínám obsluhovat další zákazníky.

„Tak já musím jít, děkuji za výbornou kávu." Zase slyším v jeho hlase úsměv.

„Zase se zastavte." S úsměvem na něj mrknu.

„Určitě zastavím." Mrkne na mě, nevím proč, zaculím se jako sluníčko a krátce zamávám, než úplně odejde.

Ve dveřích se vymění se šéfem, který zrovna přichází.

„Tak co Mark, jde to?" dojde za bar, zakývám hlavou. „Bylo něco skrz Kihyuna?" mrkne na mě.

„Ani ne, od toho prohlášení se to uklidnilo. Ráno tu bylo pár lidí, co se ze mě snažili něco dostat, ale pak to ustálo. Ale čas od času někdo přijde." Vysvětlím mu krátce. Vlastně jsem i rád, že máme tak suprového šéfa.

Ten den, kdy se to stalo byl první komu jsem volal, hned to všechno chápal, než jsem mu to stačil navrhnout, tak sám řekl, že mám vzít Hyunnieho k sobě a že on tu směnu oddělá. Jsem mu za to moc vděčný a Hyunnie určitě taky.

Nevím proč, nějak se mi v myšlenkách, když jdu z nákupu a táhnu tašky, objeví ten kluk z dneška. Je pravda, že byl celý zahalený, takže jsem ani neviděl, jak vypadá, ale byl moc milý. Vlastně už jsem dlouho nepotkal někoho, s kým bych si tak dobře popovídal a takhle se zasmál. Jsem sice veselý člověk, ale přece jen, člověk se taky nezasměje s každým a obzvlášť ne takhle. Když si na to vzpomenu, tak mi to nějakým způsobem vykouzlí úsměv na tváři a mě se vrátí alespoň trošku mého humoru a nadhledu, možná bych mohl být dneska schopný Hyunnieho rozveselit.

„Hyunnie, jsem doma." Zavolám, když vejdu na chodbu a zamknu dveře. Nikdo se neozývá, tak se zuju a rozhlížím se kolem. Den ode dne je to tu uklizenější a uklizenější. I to, co bylo uklizené je uklizené. Jde vidět, že Hyunnie miluje uklízení, ale hlavně...tady u mě je to jediné, co může dělat, aby se zabavil, když nesmí vycházet ven.

Mimochodem mi taky začal prát, žehlí každý kousek prádla, aby přišel na jiné myšlenky. Včera večer žehlil koš plný ponožek, no, ehm.

Dojdu do obýváku a překvapím se. On...vyšívá?! Je do toho tak zabraný, že si ještě nějakou dobu nevšimne, že už jsem přišel. Až když mi skoro spadne taška z kuchyňské linky a já vyjeknu, tak teprve zvedne hlavu.

„Ah, Mark, jaký to bylo?" dojde ke mně, odstrčí mě a začne vybalovat nákup, ehm. Systém uložení věcí, jaký jsem tady všude měl, už tu není, Hyunnie všechno přeskládal. Včetně celé mojí kuchyně, včera jsem nemohl najít ani vidličku. „Udělám večeři, běž si sednout, jsi celý den na nohou." Vyšoupne mě z kuchyně, nafouknu tváře a sednu si k jídelnímu stolu.

„Jak ses měl?" opatrně se zeptám. Svěsí trošku ramena, ale vidím na něm, jak moc se snaží být silný.

„Jak bych se mohl mít," šeptne. „měl jsi hodně práce?" otočí se na mě a pokusí se usmát. Vidím na něm, jak moc se chce bavit a myslet na něco jiného, od toho skandálu se s I.M neviděl, ani mu nenapsal ani nevolal. Kolikrát jsem mu říkal, že za ním klidně zajdu já, že udělám cokoliv, aby se necítil takhle, ale Hyunnie mě odmítá a já vím, že s tím nemůžu nic dělat, protože když si něco usmyslí, tak s ním nikdo nehne.

Společně se navečeříme, dojdu se vysprchovat a pak si unaveně lehnu. Hned usnu, ani nevím, kdy šel Hyunnie spát. Nejdřív jsem ho chtěl nechat ať spí v mé posteli, že budu spát na gauči, ale není schopný usínat sám. Má noční můry z toho všeho, přes noc spí jen několik málo potřebných hodin, je vzhůru, když si jdu lehnout a vzhůru, když vstávám do práce. A já vím, jak moc nechce být sám, hlavně večer. Přes den se zabaví vším možným, ale v noci je to horší, vždycky, když pevně svírá moji ruku, tak na něm vidím, jak moc chce plakat a zároveň, jak moc chce být silný.

„Mark, vstávej." Budí mě. „Snídaně je hotová." Zakývám hlavou a začnu si protírat zalepené rozespalé oči. „Vyspal ses dobře?" pokusí se na mě usmát a žene mě do koupelny, no, ehm, občas si přijdu jako jeho dítě, obzvlášť od toho, co tu se mnou bydlí, no, ehm.

Po snídani se obléknu a s rozloučením se vydám do práce. Ráno si všechno nachystám, ačkoliv nejsem magor jako Hyunnie, takže neuklízím, než otevřu, tak si sám dám kávu a jeden zákusek, abych se nějak rozhýbal. Ačkoliv mě to spíš zabije.

„Zdravím." Ani nevím, kolik je hodin, jestli je pořád ráno nebo odpoledne, protože byl děsný frmol, ale ten hlas hned poznám, když mě pozdraví. Nadšeně se otočím a usměju.

„Dobrý den." Mrknu na něj, by to zase on, sice stejně zahalený jako předtím, ale i tak. Ani nevím proč mé srdce nějakým způsobem poskočilo. Tentokrát si nesedne k baru, ale vybere si jeden ze stolečků, chvilku čekám a pak se za ním vydám pro objednávku.