Neighbors ✓ || Changki • YuMark • Jackheon

Neighbors // YuMark 52

Yugyeom

Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se ho dotknout aspoň takhle. I když, co si o mě teď bude myslet, co když jsem mu v hlavě uděla zmatek? Ale chtěl jsem zkusit, jak se bude tvářit, jestli když netuší, kdo jsem a zamiloval se do mě jako do Oříška. Jestli fakt, že jsem zahalený mu nedělá problém, tak by neměl být mnou jako Yugyeomem okouzlen, ne? Kdybych byl jako Oříšek někdo jiný, cítíl bych jistou formu žárlivosti vůči platonické lásce, co má k nějakému idolovi, co když mu fakt, že jsem mu neukázal obličej, ztěžuje rozhodování, pokud se o něj začal ten idol zajímat, může se ode mě odmilovat? Zakroutím hlavou nad svými myšlenkami, pořád jsem to já, ten samý člověk, a přesto na sebe žárlím, žárlím na to, že jako Oříšek mu zabírám každou myšlenku, když jsem před ním jako Yugyeom a zároveň žárím na to, že jako Yugyeoma mě nechal udělat tohle, zatímco má mě jako Oříška, bože, moje myšlenky nedávají žádný smysl. Pořád jsem to já! Jeden člověk, tak proč chci, aby mě měl rád jako Oříška víc a přitom doufám, že jako Yugyeom mu rozbuším srdce daleko rychleji?

Se svými zamíchanými myšlenkami dojdu domů a svezu se na sedačku, mám ještě chvíli než mě vyzvedne manažer a budeme mít noční program v jednom rádiu, budu zase mrtvý. Převleču se do něčeho pohodlného, protože na rozdíl od jiných rádiových show, tahle nebude mít žádné záběry, jenom hlas, tak je jedno, jak vypadám, ne? Vylezu před byt po tom, co nakrmím Brownieho a vyvenčím ho a pak nasednu do dodávky směr rádio. Se mnou tam jede BamBam a Youngjae, bože, to bude zase povyku. Jak tu není Jaebum nebo Jinyoung, tak jsou ti dva, jak utržení ze řetězu a já se cítím jako jediný normální člověk. Jak není nikdo, kdo by je krotil, tak jsou opravdu nezastavitelní, a když se po několika hodinách dostanu domů, tak mi třeští hlava. Nasmáli jsme se, to ano, a byla to opravdu sranda, ale jediné, co si pamatuji byl křik. Jak nadšený, tak i další formy, které mi roztříštili hlavu na milion kousků. Cítím, jak mi tepe hlava a krev mi pulsuje v každé žilce, cítím to tak intenzivně, že to přehluší i zvuk televize. Na nic nečekám, chtěl jsem ještě zkouknout zprávy, ale kašlu na to. Doplahočím se do postele a vyčerpaně si lehnu, a to se ani nepřevléknu. Je toho hodně. Předstírání, že jsem Oříšek, namáhavý rozvrh, málo spánku, lítání domů jako Yugyeom, abych se hned převlékl a místo odpočinku běžel do kavárny jako někdo jiný. Usnu s myšlenkami na Marka a ani mu nenapíšu zprávu, protože už určitě spí.

Ráno se probudím a mám co dělat, abych zvedl ruku a napsal zprávu, všechno mě bolí cítím, jak každý kousek mého těla protestuje i nad nádechem. Podaří se mi napsat zprávu manažerovi, který ale nesouhlasí, abych zůstal doma. Ne, že by si to mohl rozhodovat, jak chce, když prostě nemůžu, tak nemůžu, takže i přes veškeré protesty, které vydává moje tělo se zvednu a převléknu se. Do dodávky se skoro odplazím a jedeme na show, kde naštěstí budu jen sedět a odpovídat na otázky, ale jelikož tam jedeme jako skupina, tak mě snad členové podrží. Každý se mě ptá, jak mi je a já nemám ani sílu odpovědět jen něco kývnu a mávnu rukou a hned zaskuhrám. Jinyoung mi změří teplotu, kde vzal teploměr, to netuším, ale když mi řekne, že mám 39.1, tak zaskuhrám ještě víc. Potím se a cítím, že se každou chvíli zhroutím.

Odpoledne se mi rozjede kašel, který mi drásá hrdlo, takže hned na to mám i bolesti v krku. Je mi zima a hned vedro. Cítím se jako bych měl každou chvíli umřít, jak raněné zvíře, složit se na zem, něco zachroptit a pak jen ležet a čekat něž mě lovci naloží na auto a odvezou si mě jako trofej, ehm. Ale ani to mi nebrání, abych po tom, co mě vyloží doma a jasně mi řeknou, abych šel spát, že zbytek rozvrhu zvládnou beze mě, tak se převléknu, zahalím a jako Oříšek se pomalými kroky vydám do kavárny. Zachroptím, když nemůžu skoro ani otevřít skleně vstupní dveře, ale hned, jak ho uvidím, jak se na mě usměje, tak se přece jenom cítím líp. Ani to nezvládnu k baru a jen se složím na sedačku. V tu chvíli, jak se posadím, tak cítím jakoby mi odumřeli všechny končetiny. Najednou mám pocit jakoby to tělo nebylo ani moje. Nějak se tam složím a přemýšlím, jestli se mi chce umřít nebo umřít.

"Jsi v pořádku?" doběhne ke mě po chvíli, když vidí, že se nehýbu. Mám zavřené oči a hlasitě oddechuji.

"Mh." něco zamumlám, co mělo být souhlas, ale asi ho to moc nepřesvědčí, když natáhne ruku, aby mi změřil teplotu a něco nesouhlasně zavrčí. Proč jsem sem vlastně chodil. Chtěl jsem si před ním hrát na chudinku? Nechat se o něj opečovávat? Ale jak, když mě stejně ani nemůže vzít domů, nehledě na to, že jsem před ním pořád zahalený. Co jsem tím chtěl dokázat. Ale i tak jsem ho chtěl strašně moc vidět a je jedno, jestli mám u toho pojít. Chtěl jsem ho vidět zase jako Oříšek, jako nikdo, nikdo slavný a vyrovnat skóre se slavným Yugyeomem.