Neighbors ✓ || Changki • YuMark • Jackheon

Neighbors // YuMark 41

Mark

„Mark?" drbne do mě Hyunnie, když sedím u stolu a neustále se culím do telefonu. Ani nevím, kdy jsem se naposledy cítil takhle...jinak.

„Mh?" zvednu hlavu a zamrkám, dlouze si mě prohlédne a změří si mě pohledem.

„Stalo se něco?" pozvedne obočí, zakroutím hlavou. Neměl bych mu nic říkat...ne teď, moc dobře vím v jaké je situaci, nebylo by to ode mě fér. I když mu nechci lhát tak musím, vím, že i když by mi něco takového přál, že by ho to ranilo. Myslel by hned na I.M, i když to dělá určitě pořád, ale prostě...nejde to. „Dneska si přišel hodně pozdě." Mrkne na hodiny, polknu, ehm, je horší než moje máma. Je mi 24, ehm, ne 10.

„Jo, bylo hodně lidí, tak jsem tam nechtěl nechávat šéfa samotnýho." Zamrkám na něj, je mi hrozně, nechci mu lhát. Ale chápavě přikývne a usměje se.

„Musíš být hodně unavený, tak se skoč vysprchovat a já udělám večeři a nachystám ti svačinu do práce." Mrkne na mě, přikývnu. Ačkoliv po cestě do koupelny mi zacuká koutek, ehm, připadám si spíš jako by mi řekl, že mi udělá svačinu do školy. Ale nezazlívám mu to, vím, jak moc je starostlivý a pečlivý, tuhle jeho jemnou stránku jsem nikdy nepoznal až takhle podrobně, je mi jasné, že tím, jak se o mě stará se snaží jednak sám uklidnit a jednak je to jeho vděk za to, že může být tady schovaný. Usměju se a napustím si vanu, dneska ji fakt potřebuju. V mobilu si zapnu svůj klasický Got7 playlist a mezi válením a koupáním ve vaně si zpívám.

Přijde Yugyeomova část, vždycky jsem měl tak krásný pocit, když jsem ho slyšel zpívat, ale teď...jako by ho něco zastínilo a já si lehounce skousnu ret, když si vzpomenu na Oříška. Je to zvláštní...nevím jak vypadá, nevím, jak se jmenuje, ale...přesto k němu moje myšlenky tak moc tíhnou a já cítím, že mi to je úplně jedno, jak vypadá nebo kým je. Jeho osobnost je skvělá, taková, do které bych byl schopný se zamilovávat každý den znovu a znovu.

To: Oříšek

Je mi s tebou hrozně dobře, Oříšku. Doufám, že se brzo uvidíme.

Chvíli váhám. Nebude to...divný, když mu to pošlu? Nebude si myslet, že jsem divnej nebo prostě, že...se na něj moc věším, nebude ho to otravovat? Povzdechnu si sám nad sebou, je to jen smska, tak proč mám pocit jako bych dělal to nejdůležitější rozhodnutí v životě. Kliknu na odeslat, dám mobil na okraj vany a zaposlouchám se do slov písničky You are.

„Nungamgo neol sangsanghae gaseumi ttwineun ge, deo keuge neukkyeojigo isseo baby." Ozve se v jeho části ten nádherný hlas, který tolik zbožňuji. Ale najednou, než nad písní přemýšlím nad významem těch slov: I close my eyes and think of you, I can feel my heart beating louder baby. Svraštím obočí, když si uvědomí, že nad ním pořád přemýšlím.

Dlouho se mi nestalo, že bych někoho poznal a hned si s ním tak rozuměl. Celý se zatřesu, když mi telefon zabrní a přeruší tak písničku, aby zazvonil tónem, který mám na smsku.

From: Oříšek

I mě je s tebou moc dobře, Mark.

Vyjeknu jako nějaká střelená puberťačka a začnu sebou ve vaně mlátit.

„MARK?!" vletí do koupelny Hyunnie s vyděšeným výrazem a zadívá se na mě. „Co mě děsíš a proč tak řveš. Lekl jsem se, že se ti něco stalo." Úplně jako moje máma.

„Promiň, Hyunnie." Podrbu se v zátylku.

„To zase na intagram přidali nějakou Yugyeomovu nádhernou fotku?" pozvedne obočí.

„Máš mě přečtenýho." S úsměvem přikývnu, panebože, zase se mi začínají vracet ty pocity, co mě vedou k depresi z toho, že lžu svýmu nejlepšímu kamarádovi. Ještě chvíli se rozplývám nad smskou, ale pak začnu opravdu vážně přemýšlet. V hlavě si dávám dohromady pro a proti, proč to Hyunniemu říct nebo neříct. Nakonec ale uznám, že bych mu to opravdu neměl říkat, nesmím, i když mě bolí mu lhát, tak nesmím, protože vím, že by ho to ranilo. Ne teď, když přestal mít přes den uplakané oči a začal se alespoň trošku dávat dohromady, protože se ho snažím zabavit, jak to jen jde.

Do práce spíš cupitám, vlastně ani nevím, jestli dneska Oříšek přijde nebo ne, ale tolik bych si přál, aby přišel. Abychom si spolu zase mohli povídat. Ale má moc krásné oči, nádherné. Nějakým způsobem jsou mi povědomé jako bych ty oči už někdy viděl, ta jiskra, která v nich je mi přijde povědomá, ale...to se mi jen zdá. Možná ten pocit mám jen proto, že se mi jeho oči moc líbí.

Všechno si nachystám. Neustále upřeným pohledem koukám na dveře, když někdo projde kolem, i když k nám do kavárny nejde, tak se mi zatají dech a rozbuší se mi srdce. Vždycky obsloužím zákazníky, ale pak se vrátím zpátky za bar a koukám do dveří. Podívám se na telefon, žádná sms, tak si smutně podepřu hlavu. Co asi dělá? Třeba je v práci? Ani jsem se ho nezeptal, jak pracuje nebo co rád dělá.

K jednomu stolu se usadí 5 lidí, takže jejich objednávku nesu na obrovském tácu, je to těžké, ale není to poprvé, co něco takového nesu. Ale po cestě nazpět za bar se mi podaří zakopnout o svoji vlastní nohu, v čekání na tvrdý pár na zem zavřu oči. Pád nepřichází, spíš jako bych lehce narazil do něčeho měkkého. Zarazím se a pomaličku se narovnám, když si všimnu, že mě drží něčí ruce.

„Měl bys být opatrný." Zasměje a já vytřeštím oči. Přišel za mnoooou! A já nedokážu skrýt nadšení a usmívám se jako blbeček.

„Děkuju, Oříšku." Zvednu k němu hlavu, je skoro o hlavu větší než já. Kdybych mu chtěl dát pusu asi bych si musel stoupnout na špičky. Oh, na co to myslím!

Pustí moje ramena, za která mě držel, uculím se na něj a nechám ho, aby si vybral stůl a dojdu mu nachystat jeho oblíbené oříškové latté jako vždycky a pak za ním přicupitám ke stolu. „Dáš si i zákusek?" zamrkám na něj. Jeho oči sjedou k denní nabídce, prohlídne si ji a nakonec mě poprosí o medovník.

Zaběhnu zpátky za bar a medovník mu úhledně dám na talířek, přidám lžíci a pomaličku k němu dojdu a sednu si před něj na židli. Je tu vcelku málo lidí a všichni jsou obsloužení, takže snad neuškodí, když si na chvilku sednu, vzal jsem si sebou i kelímek se svojí oblíbenou horkou čokoládou a šlehačkou.

A my se zase ztratíme v plynulé konverzaci a já se zároveň ztratím v jeho očích, v nejednu chvíli mě jeho oči až donutí, abych se začervenal.

„Ukaž." Cítím, jak se lehce zasmál, nechápavě zamrkám. Natáhne ke mně ruku a palcem mi setře šlehačku z koutku úst. S lehkým začervenáním se usměju, lehce na mě mrkne a já skoro spadnu ze židle.

„Biane." Smutně se na něj zadívám, když se mi kavárna začne plnit a já musím zpátky za bar a obsluhovat. Sice nevidím jeho výraz, ale jeho oči jako by se na mě usmívali, když zakývá hlavou. Vždycky, když mám pocit, že se usmívá, tak jeho oči tak krásně září. Jak moc bych chtěl vidět jeho úsměv.