Neighbors ✓ || Changki • YuMark • Jackheon

Neighbors // Changki 59

Kihyun

Nemůžu tomu uvěřit, pořád mi to přijde jako sen a já se bojím, že je to jen sen. Bojím se, že to není pravda, že ve skutečnosti nejsem v jeho náruči, že se mi to jenom zdá, jak moc mi chybí a jak moc chci, aby se to stalo.

Ale není to sen a já to vím, držím se ho tak pevně, že chvíli přemýšlím, jestli ho ve svém pevném sevření neudusím, ale on mě drží se stejnou zoufalostí. Vzlykám mu do hrudi a nedokážu to zastavit, nejde to, jsou to slzy smutku, z toho, jak dlouho jsme se neviděli, z toho všeho, co se stalo a zároveň jsou to slzy štěstí, že je tady a že mě konečně drží. Jak moc jsem po tom toužil, doufal jsem, že se znovu uvidíme, doufal jsem, že to co bylo neskončí, že to přečkáme a že to ustojíme.

Udělá se mnou v objetí krok dovnitř, protože pořád stojíme v objetí ve dveřích. Zabořím a zavrtám ve vzlycích hlavu víc do jeho hrudi.

Ty dny bez něj...bylo to příšerné, jako bych nežil, jako by mi někdo vytrhl srdce z těla a já jen přežívat, nežil. Celým mým tělem se rozlévala bolest, každý pohyb, každá myšlenka na něj byla tak těžká, všechno bylo tak příšerně těžké a bolestivé.

Ten první den jsem byl jako v transu, když jsem viděl všechny ty lidi , jak na mě křičeli všechny ty hnusný slova...nechal bych se jimi převálcovat, kdyby se tam neobjevil Mark. A já jsem mu neuvěřitelně vděčný, nevím, co bych dělal bez něj. Už jen to, že mě vzal k sobě a staral se o mě. Byl na mé straně, držel mě a byl se mnou, když jsem to potřeboval, držel mě, když jsem měl pocit, že to nezvládnu, nemohl jsem tím vším ani dýchat.

V těch chvílích jsem byl tolik vděčný, že mám přítele, jakým je on. Protože zrovna ve cvhíli, kdy byl celý svět proti mně jsem poptřeboval někoho, kdo bude na mé straně. A to on byl.

I když jsem se tomu vzpíral, když mi první den sebral telefon, postupně mi docházelo, že to bylo to nejlepší, co pro mě mohl udělat. Vím, jaký jsem, neustále bych o tom četl, četl bych všechny ty články, komentáře, všechnu tu hrůzu bych četl a pak si ji bral ke svému srdci, možná bych se tím zhroutil daleko víc, než jsem byl zhroucený. Nepoděkoval jsem mu za to, ale myslím, že to ani nebyla potřeba, on sám moc dobře ví, jak moc jsem mu vděčný. A jednou mu za to poděkuji pořádně tak, jak si zaslouží. Nebýt jeho obávám se, že bych to nevydržel.

Nechtěl jsem ani chodit ven, nikam. Sotva jsem se donutil zajít uprostřed noci, kdy nikdo není venku, zahalený s odpadky. Tolik jsem se bál, že mě někdo uvidí, že mě někdo pozná a bude mi nadávat, bude mi dávat za vinu to, že jsem jim sebral idola, že jsem mu zničil kariéru i celý život. Jen jednou jsem se dostal dál, než před Markův dům a to bylo, když seděl v parku a plakal, v té chvíli jsem ani nad ničím nepřemýšlel, zahalil jsem se a běžel jsem za ním, protože jsem věděl, že mě potřebuje. To bylo to hlavní. Vždycky, když jsem ho potřeboval já, tak tu byl a tak jsem věděl, že to musím, chci, udělat a být tam pro něj, když ho něco trápí.

Kyunnie mě vytrhne z přemýšlení a přemítání jaké to bylo bez něj, jak to bylo vražedné, jak jsem si myslel, že pomalu umírám. Vezme mě do náruče, když se mi podlamují nohy, zatímco pořád vzlykám do jeho hrudi. Odnese mě na sedačku, kde si spolu na těsno sedneme a obejmeme se ještě pevněji.

„Tolik jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím." Začnu konečně popadat dech, abych byl schopný mluvit anebo spíš mumlat do jeho hrudi.

„Nikdy bych nedovolil, aby nás něco takového rozdělilo." Zašeptá a v jeho hlase slyším vážnost a věřím mu, vím, že to myslí vážně, moje srdce to tak cítí. „Nikdo na světě mě nedokáže donutit, abych tě přestal milovat nebo tě opustil." Řekne ještě vážněji, překvapeně k němu zvednu hlavu a zadívám se na něj. Hned na to se šťastně usměju a začnu plakat nanovo.

„Miluji tě, Kyunnie." Začnu si nemotorně stírat slzy, zatímco se snažím svoje vzlyky a svůj pláč zastavit, ale nejde to. Tolik jsem toužil po téhle chvíli, abychom byly zase spolu, abychom si to všechno vysvětlili. „Tolik jsem se bál...bál jsem se, že mě začneš nenávidět, bál jsem se, že tě fanoušci stáhnou, že si uvědomíš, že jsem ti zničil kariéru a pověst a..." zlomí se mi hlas, ale v tu chvíli mi Kyunnie přiloží prst na rty, abych byl zticha.

„Blázínku, nic takového bych si nikdy nemyslel," zakroutí hlavou a usměje se. „miluji tě, a to se nikdy nezmění, nikdo to nezmění." Usměje se a nosem se otře o ten můj. Tolik mi chyběl tenhle pocit, to, jak se moje tělo chvěje tím pocitem, tou blízkostí. Tím, jak mě jeho dech šimrá na tváři a jak se mě jeho ruce dotýkají. Tolik mi to chybělo, všechno, hlavně on...myslel jsem, že jsem mrtvý, celou tu dobu jsem byl vnitřně mrtvý, ale konečně, už konečně se zase cítím živý.

Snažím se dál tišit svoje vzlyky a pláč, zavrním, když se jeho nos otírá lehce o ten můj. Jeho rty se lehce otírají o ty mé a já přimhouřím oči. Mé srdce začíná zase bušit rychle, tak jako dřív, cítím, jak se mi rozlévá krev celým mým tělem. Nikdy bych si nemyslel, že poznám někoho, kdo pro mě bude znamenat tolik. Nevydržím to čekání, pohladím ho po krku a svoje ruce spojím v jeho zátylku a natisknu se svými rty na ty jeho, aby se naše rty konečně spojili v polibku. Oba zavrníme tím přívalem toho nádherna, které nás oba zaplaví. Zajedu rukama do jeho hebkých vlasů, Kyunnie mě pevněji obejme a víc mě natlačí na svoje tělo a já se nechám, pořád mi přijde jako by mi byl strašně daleko, a přitom by se mezi naše těla nevešlo ani zrníčko prachu.

Pomalu, ale přesto s jistou naléhavostí vezme můj spodní ret mezi svoje rty a já jeho horní, rty do sebe vášnivě a hladově narážíme a oba zrychleně dýcháme. Jak moc jsem na tuhle chvíli čekal, jak moc jsem doufal, že ta chvíle opravdu přijde.

Oba sebou škubneme, když začne bláznivě zvonit zvonek a nepřestává to. Vstanu od něj, hoří nebo co?! Dojdu ke dveřím, ale za dveřmi nikdo nestojí, tak nechápavě zamrkám.

„Nikdo tam není." Zadívám se na Kyunnieho a oba si vyměníme víc nechápavé výrazy. Vylezeme na balkon, abychom viděli dolů ke dveřím od paneláku, jestli nezvoní někdo zvenku. Odkašlu si. Venku stál Yugyeom a Mark nebo spíš...Mark měl obmotané nohy kolem jeho a Yugyeom ho držel natlačeného na...zvoncích.

„DEBILE nemůžeš ho opřít někam jinam, než o ty zvonky!" zařvu a oba dva sebou trhnou a přestanou se líbat.

„Jé promiň." Zamává mi Mark, ukážu na něj nasraně prostředníček, zkazil naši chvilku po dlouhé době, já toho blonďatýho satana zabiju! Moc jsem ho přechválil tím, jak mi pomáhal!

„Asi...bych se měl po dlouhé době vrátit domů," vyjdeme s Kyunniem z balkónu a já ho obejmu a přitulím se do jeho náruče. „tam bude alespoň soukromí." Zašeptám do jeho hrudi a cítím, jak se usmál, když přikývl. A ti dva blbci alespoň budou moct jít nahoru a nebudou dělat poplach celýmu paneláku. Idioti!