Neighbors ✓ || Changki • YuMark • Jackheon

Neighbors // YuMark 51

Mark

Doběhnu pro lékárničku. Po cestě pro ni se uštknu, nechtěl jsem, aby Oříšek poznal tuhle moji stránku...byl překvapený, když to viděl, to jsem na něm poznal, ale bojím se, že si o mě bude myslet, že jsem magor. Což možná...trošku jsem, ehm.

Popadnu lékárničku a doběhnu zpátky za ním. Hyunwoo si odkašle, když kolem něj projdu, on už je tak trošku zvyklý...ona ani není jiná možnost, protože takové neshody a skoro rvačky s hosty tu dřív byli skoro na denním pořádku a Hyunnie...je taky rapl, takže ten si stejně jako já, nenechá nic líbit, takže...to bylo ze začátku husté, myslím, že se i šéf bál, abychom se někdy neporvali i spolu, ne, že by to moc šlo, když jsme každý na opačné směně, ale...

„Bolí to moc?" svraštím starostlivě obočí, zatímco mu ošetřuji sedřené klouby. Opatrně je potřu dezinfekcí, nevidím to sice na jeho tváři, ale uslyším, jak trošku sykne bolestí a trošku s rukou uhne. Vynasnažím se být ještě šetrnější, aby ho to moc nebolelo. „Děkuju, že jsi mi pomohl." Usměju se na něj a sednu si na sedačku vedle něj. Hyunwoo mu donese jeho kávu v klasickém hrníčku. Tak moc rád ho zase vidím...včera, když jsme se neviděli celý den jsem byl úplně nepoužitelný...neustále jsem na něj myslel, myšlenky na něj jsem nemohl a ani nechtěl vyhnat z hlavy...pořád jsem myslel na to, že jsem mu dal tu pusu, a tak moc jsem si v tu chvíli přál cítít jeho rty na těch svých, ale ty oddělovala jeho rouška. A proto, když je teď tady a když jsem zase s ním tak...je mi zase dobře, cítím se zase živý a nemůžu vyhnat ten šťastný úsměv ze své mysli.

Zaseknu se očima na jeho krku, který mi tak vystavoval na obdiv. Dřív jsem tak nějak...neměl čas, možná ani myšlenky na to, abych nějak zkoumal zrovna jeho krk, ale všimnu si, že má na krku znaménko. Jakoby lehce nad klíční kostí.

„Nevypadal jsi, že bys potřeboval pomoct." V jeho hlase cítím, že se možná i lehce zasmál. Podrbu se v zátylku a on mě tím zároveň vyruší v obdivování jeho krku.

Ztratíme se v hovoru tak, jako vždycky...jakmile začneme mluvit, tak nás nic nezastaví. Odběhnu si za bar pro pití, když se vrátím, tak Oříšek má už zase vypitou kávu, někdy žasnu, jak rychle ji pije a...kolikrát jsem vlastně přemýšlel, jak ji pije, ale je mi jasné, že to dělá tak, abych nezahlédl jeho tvář. Jsem sice hrozně zvědavý, ale poučil jsem se z minula a akceptuji to, že chce zůstat zahalený. Třeba se mi někdy rozhodne ukázat svoji tvář. Ať už bude jakákoliv tak cítím, že to nic nezmění na tom, co cítím.

Oříšek se mnou zůstane až do odpoledne a pak se musíme rozloučit. Smutně si povzdechnu a přitulím se do jeho náruče, když stojíme u dveří.

„Musíš." Smutně šeptnu a pevně ho objímám.

„Musím." Odpoví mi se stejným smutkem a hladí mě pomalu po zádech. Trvá to ještě několik minut, než jsme schopni se navzájem pustit. „Jak to půjde, tak se zase uvidíme, dobře?"

To: Oříšek

Už teď mi chybíš.

Smutně si povzdechnu a ohrnu spodní ret přes horní.

„Ještě jsem za sebou ani nezavřel dveře." Slyším v jeho hlase smích, když skleněné dveře znovu otevře, aby do nich nakouknul. Zasměju se a zamrkám na něj. Mávám mu, dokud se mi úplně neztratí z dohledu. Hyunwoo odejde chvilku po něm a já se začnu zase ztrácet v myšlenkách.

Občas mojí myslí prosviští i Yugyeom. Když jsem s Oříškem jako bych v sobě měl jasno, vím, jak moc chci být s ním, ale zároveň jako bych nedokázal zapomenout na ty silné pocity, které mě táhli k Yugyeomovi. Zhroutím se na baru a zachroptím jako příšera.

Oříšek má asi hodně práce, protože mi neodepisuje, nejdřív mi to ani nepřijde, protože mám dost lidí, ale k večeru se to všechno začne uklidňovat a jak nemám co dělat, tak se moje dotěrné myšlenky zase ozvou, povzdechnu si. Sám nad sebou, hlavně.

V kavárně mám sotva dva stoly, a to u každého z nich sedí jen jeden člověk a oba si čtou zaujatě noviny. Co mám dělat? Začínám být jako Hyunnie, už jsem snad 3x vydrhnul kompletně celý kávovar.

„Dobrý večer." Zamumlám spíš do šuplíku, ve kterém skládám cukry, abych se zabavil.

„Mh, ahoj." Zaslechnu, otočím se a polknu, když se na mě za barem usmívá Yugyeom. Co tu...prdele...dělá?! Zasunu šuplík a pomalými kroky dojdu k baru. „Řekl jsem si, že se za tebou půjdu podívat, jel jsem zrovna kolem." Usměje se svým typickým zářivým pohledem.

„Um, to mě těší." Podrbu se v zátylku, lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nerozhodil. Ale myšlenka, že přece jen...kdyby tu přede mnou stál Oříšek, že by to bylo lepší...ta myšlenka mě na chvilku ovládne. „Dáš si něco?" mrknu na něj.

„Latté...oříškové." Na chvíli se zarazí, ale nakonec se na mě znovu usměje. Automaticky sáhnu po Oříškově hrníčku a pak svraštím obočí a vezmu klasickou skleničku na latté. Je mi jasné, proč ta automatika...Oříšek je jediný, kdo si dává oříškové latté...no, přesněji řečeno...on a Yugyeom.

„Prosím." Postavím před něj kávu, když se rozhodne usadit na baru. Kolikrát ho přistihnu, jak si mě prohlíží, ale když k němu zvednu svoje oči, tak se snaží předstírat, že si prohlíží nápojový lístek. Snažím se si toho nevšímat.

To: Oříšek

Chybíš mi. Moc moc moc. Přijď za mnou.

Trhnu sebou, když Yugyeomovi zavibruje telefon na baru hned, co sms odešlu. Náhoda, zvláštní. Yugyeom se zřejmě rozhodne mobil ignorovat, no, neříkám nic, je mi to vlastně jedno, ale proč mi Oříšek nic nepíše? Mark, má hodně práce, vždyť to víš...ale i tak.

Yugyeom se omluví, když mu začne zvonit telefon a začne telefonovat. Pokrčím rameny, a tak nějak, když nemám do čeho píchnout, tak si ho nenápadně prohlížím. Zastavím se na krku a překvapeně zamrkám. Zvláštní, moc zvláštní. Má znaménko na stejném místě jako Oříšek. Ještě se mi nestalo, že bych znal dva lidi, co mají znaménko na totožném místě, a ještě stejně vypadající. Podrbu se na tváři, Mark nepřemýšlej nad tím...náhody se prostě stávají.

Tak nějak si s Yugyeomem různě povídáme, začínám mít děsně nostalgický pocit, až mě to nějakým způsobem znervózňuje. Díky bohu, že se Yugyeom zvedne na odchod. Zamávám mu a on moji ruku v mávání chytí a přiblíží si ji k sobě. Zrudnu, když ucítím jeho rty na hřbetu své ruky, kde mě obdaruje lehkým polibkem. Yaaaaaaa!!!! Než stihnu zareagovat, tak je pryč s lehkým úsměvem na tváři. Nevím, co je silnější, jestli ten pocit jakože to ON udělal anebo je silnější ten pocit, že se cítím provinile kvůli Oříškovi...protože se mi rozbušilo srdce, když to udělal a tak rychle...ale za to přece nemůžu, to by se rozbušilo každému!