Lyžařský výcvik

Dopoledne plné srandy - část 3.

Po chvíli čekání a ladění foťáku, jako třeba clony a tak, se kluci konečně dobelhali.

„Tak kam půjdeme?"

„Nevím, máte už všichni všechny dárky?" zeptal se Jonáš a odpověděl na mou otázku.

„My teda jo" odpověděla za nás Anička.

„My taky, my jsme byli v obchodě naproti" přidal se Alex a tím taky odsouhlasil kluky a jelikož zbytek neodpovídal, usoudila jsem, že už taky mají.

„Tak půjdeme do přírody" navrhl Miky.

„Proč ne" přidala se Adell.

„V přírodě jsou nejlepší fotky" řekli jsme s Ondrou společně. Oba jsme se na sebe podívali a usmáli se.

„Ještě když svítí tak krásně slunce..." dořekla jsem a tak jsme se vydali na cestu někam směrem k lesu. Nebyl to les jako les. Nebyl tak hustý a tak do něj příjemně svítilo sluníčko. Po chvíli chůze mě něco napadlo. Myslím, že nejhezčí dárek, co bych Ondrovi mohla dát, by byla společná fotka. Tenhle nápad mě napadl, když jsem v hlavě projížděla všechny obchody a zastavila se u obchodu, kde se nejspíš vyvolávaly fotky. A to tam budou i rámečky. Eur mám dost, tak proč ne?

„Niky, jen jsem s tebou chtěl mluvit o tom Ondrovi" přišel ke mně Miky. Šla jsem úplně poslední, jak jsem se pořád zastavovala. To i Ondra byl kousek přede mnou.

„Proč?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem, proč mám s Mikym probírat Ondru.

„Jak byl dneska smutný..." zbystřila jsem.

„Hm?"

„No, těsně před lyžákem se Ondra rozešel s jednou holkou. Jmenuje se Síma. No a ta Síma na tebe teď žárlí, protože chce Ondru zpět a tak za nim přišla a řekla mu od tebe vzkaz...Doufám, že od tebe není, protože moc hezkej nebyl. Odra se z toho skoro sesypal..."

„Ježiš! Tak to je asi...co?"

„Je..."

„Až budeš s Ondrou mluvit, tak mu řekni, že to rozhodně nebylo ode mě jo?"

„Jo, jinak, děkuju Niky, před lyžákem byl na sesypání a pak poznal tebe a bylo to všechno zase skoro v pohodě..." tahle věta se mi líbila. Ráda pomáhám lidem. Usmála jsem se.

„To je v pohodě, stejně nijak nepomáhám"

„Pomáháš...neodkopla jsi ho, jako bačkoru" řekl a zase odešel.Dál jsem šla a přemýšlela nad tím. Byla jsem ráda, že jsem mu pomohla. Sem tam jsem něco nafotila. No, moc jsme toho neušli, když jsme narazili na lavičku, kde jsme si sedli.

„Tak co?" zeptala jsem se Ondry, jako jak je na tom s jeho nohou.

„Dobrý, ale nemůžeme už jít pomalu zpět?"

„Jasně!" řekl Oliver, kterému byla taky očividně zima. Všem nám byla zima a nejvíc asi Aničce. Skoro se klepala. Její růžové rty zčervenaly jako její tváře.

„Je ti zima?" zeptal se jí Alex.

„Trochu" řekl Anička a zkusila naznačit úsměv.

„Na, tady máš" sundal si svoje látková rukavice a navlékl je Aničce na její také látkové rukavice.

„Dě-děkuju" zakoktala a s úsměvem se na něj podívala. Nad tímto jsem se musela pousmát, bylo hezké vidět Aničku tahle šťastnou. „Pojďte, uděláme si fotku!" vstala jsem a zvedla ruku s telefonem. Všichni se postavili do záběru, nebo do záběru, prostě mám moc krátké ruce a tak Ondra vstal, vzal mi mobil, asi se na to nemohl dívat a vyfotil to. Na fotce jsem ho objala, aby se mu fotka líbila. Vrátil mi telefon a s úsměvem se posadil. Posadila jsem se vedle něj akoukla se na fotku. Adell tam objímal Jirka, Emmu Vojta a pak už tam všichni stáli nějak vedle sebe. Vlastně, Alex si stoupl vedle Aničky.

„Tahle je hezká" řekla jsem a ukázala fotku Ondrovi.

„Ta je nádherná..." odpověděl. Najednou jsem na své ruce, kterou jsem měla na lavičce, ruku, Ondrovu ruku. Vlastně jsem ji cítila jen na prstech, protože na téhle ruce jsem měla sádru. Moje ruka byla úplně studená, ta jeho taky. Ale ne tolik. Zvadla jsem ji a propletla jeho prsty s jeho. Vzpomínám si, jak jsme se někde v sekundě bavily, jestli je lepší s klukem se jen tak chytit, nebo proplést prsty. Já si stála za těma prstama, však je to lepší. Z takového chycení se přece hůř dostává a proto je to lepší. Trošku jsem se k němu přisunula a opřela si hlavu o jeho rameno. Bylo mi opravdu hezky. Možná mají holky pravdu. A Miky asi taky, dělám ho šťastným. I já mám vždycky v jeho přítomnosti lepší pocit. Zase jsem koukala do blba. Najednou mě ale někdo probral. Nebyl to nikdo z naší party. Přistála mi sněhová koule přímo na krk a pak do bundy. No to ne! Začala jsem ječet. Lekla jsem se jak něco.Začala jsem si sníh vyndávat z bundy. Nebylo to vůbec příjemný. Pak jsem se podívala před sebe. Stála tam nějaká holka a měla v ruce další sněhovou kouli. Vedle ní stály ještě nějaký dvě holky. No a pak, to neuhodnete, ještě ty dvě od nás, Natka a Adéla.

„To je Síma" slyšela jsem Mikyho.

„Tobě to ještě nestačí! Co ještě chceš?!" začal na ni ječet Ondra.

„To víš! Zato ty trávíš čas s nějakou slovenskou nánou!"

„Tím jako myslíš mě? Já nejsem Slovenka!"

,,To počuvám!"

„To se klidně počůrej! To tě vaši nenaučili říkat R?"

„To je slovenština ty blbko! Měla bys vědět ne? Ty špíno!"

„To teda rozhodně není slovenština."

„Tak poslouchám"

„Nech jí!" postavil se přede mě Ondra.

„Nebo budeš mít problém s náma všema!" postavila se přede mě i Emma a pak se tak nějak všichni rozestavili kolem mě. Mám tak skvělý kamarády.

„To nemusíte, jestli má se mnou problém, ať ho řeší se mnou."

„Tak pojď ne!" řekla a šla ke mně.

„A to ti mám...AuuU!" zaječela jsem, protože mě nenechala ani domluvit a zatahala mě za vlasy.

„Simono! Okamžitě ji nech!" přidal se Ondra a stiskl mou ruku.

-

Teď sedím na pokoji a chystám dárek pro Ondru. Na tváři se mi už rýsuje Simony ruka, ale co, byl to souboj holka v holka. Jí zase teče krev z nosu. Byla to blbost, já se prát nechtěla, ale ona si začala a nechtěla přestat. Ondra má výčitky svědomí. Pořád říká, že za to může on. Ale nemůže.

„Půjdem už? Za 15 minut tam musíme být" řekla Adell.

„Jasně" dopodepsala jsem jeho jméno a za něj jsem nakreslila srdíčko. Fotku jsem měla v hezkém rámečku hezky, teda na mě hezky zabalenou ve stejným papíru, jako všechny dárky. V červeném se zelenýma ponožkama.

Šly jsme chodbou na oběd. Řekla jsem si, že po obědě budu upravovat fotky u kluků na pokoji, nechtěla jsem být sama.

Tak je tu další kapitolka. Má 1065 slov. Doufám, že se líbí. Myslím, že odpoledne nějak přeskočím, aby 30. kapitola vyšla na Vánoce. Ano, tohle je 29 kapitolka a už osmí den na lyžáku.

- Niky