𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

5. Kapitola📑

Ráno jsem vstal už v 6 hodin. Konkurz začíná až v 9 hodin, ale znáte to. Zdržíte se na záchodě, musíte se upravit abyste nevypadali jako zombie, pak nasnídat. Prostě klasická ranní rutina.

Vyšel jsem z koupelny už upravený a oblečený. Vzal jsem si na sebe černé upnuté rifle a bíle triko. Prostě klasické a pro mě nadmíru pohodlné.

Jin chystal snídani už od půl šesté. Kdybych já toho Jina neměl, tak nevím co bych dělal. Vím, živil bych se jídly, která umím uvařit a nebo bych umřel hlady, protože jsem líný vařit.
Spíš se přikláním k té druhé možnosti.

Z kuchyně se linula vůně po celém bytě.

„Dobré ráno hyung, co to tu kuchtíš?"

„Dělám palačinky, tady máš první várku. Marmeláda je nah-. "

„Vím, kde je marmeláda hyung. " přerušil jsem Jina. Jin se na mě otočil s překvapeným výrazem a já se na něho usmál. Nechtěl jsem, aby plýtval zbytečnými slovy.

Po snídani jsme vše poklidili a vyrazili na autobus. Jsem nervózní už teď a to ještě ten konkurz nezačal. Autobusem pojedeme okolo 40 minut do části Seoulu, ve které jsem nikdy nebyl. Snad se neztratíme.

V autobusu bylo překvapivě prázdno, a proto jsme se usadili na místa vedle sebe. Když už mě čeká tak dlouhá cesta, tak bych si alespoň mohl zjistit nějaké informace o té skupině. Zjišťuji to teda brzy když se u nich ucházím o práci, uchechtl jsem se.

Na internetu psali o nich zajímavé věci. Prý získali mnoho cen a mezi nimi i Billboard Music Award. Věděli jste to? Teď fakt nechápu, že je neznám.

Když jsem začal vyhledávat jejich členy, drcnul do mě Jin, že vystupujeme. Vystoupili jsme na zastávce mezi takovými vysokými budovami. Pánii. To je výška. Jin mě začal tahat po ulici a po chvíli jsme zahli za roh. Ještě že alespoň jeden z nás ví, kam jít. Došli jsme k vysoké budově šedé barvy se snad milionem oken. Chvíli jsem se kochal tou výškou a pak šel za Jinem dovnitř.

Na recepci nás přivítala paní a zavedla nás k výtahům a poslala do 12 patra.

Dveře výtahu se otevřely a nám se naskytl pohled na čekárnu plnou lidí. Přede dveřmi od výtahu stál stůl a za ním seděla ne moc příjemná paní. Vystoupili jsme z výtahu a vydali jsme se k ní.

„Jméno." řekla ta baba nepříjemným hlasem.

„Já jsem Kim Seokjin a tohle je můj bratr Jeon Jungkook."

Díky bohu, že to Jin zachránil. Bych na tu babu asi vyjel, když na mě mluvila stylem jak k nějakému odpadu.

„Dobře, ty podrobnosti si nechte. Taky máte čísla, posaďte se a pak si vás zavolají."

„Děkujeme." odpověděl jsem jí podobným hlasem a šel raději pryč.

S Jinem jsme si sedli na poslední místa a já se podíval na čísla. Máme 47 a 48. No super. Dalších 46 lidí má šanci uspět přede mnou. Rozhlédl jsem se okolo a všiml si, že tu je 75% holek a zbytek kluci. Holky byly oblečené jak nějaké děvky. Výstřihy až po břicho, namalované řasy, že když mrkly jsem se bál, že mě to odfoukne. Rty rudé jak krev. No tak to potěš koště. Popadla mě opět velká nervozita. Doufám, že jsou to alespoň trochu normální kluci a že nevezmou tyhle nány.

Začal jsem se nudit a Jin poslouchal písničky. Mohl bych si alespoň nějaké písně od nich poslechnout. Stáhl jsem si asi 7 písniček a vytáhl si sluchátka.