𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

70. Kapitola📑

O dva roky později

Už je to přes dva roky, co jsem neviděl Taehyunga. První dny bez něho tady v Busanu byly hrozné. Co si budeme nalhávat.

Rodiče mi se vším hodně pomáhali. Přes rok mě nechali u nich bydlet, ale pak jsem se rozhodl si najít vlastní zázemí. Teď bydlím v malém bytu v paneláku a sám si platím nájem.

Nastoupil jsem na Busanskou Vysokou školu a myslím, že se mi tam celkem daří. Sice to je nějaká umělecká, ale furt lepší mít nějakou výšku.

Když si najdu trošku volného času, chodím do posilovny dostat ze sebe napětí a stres. Tím pádem tam jsem dvakrát týdně. Postava se mi ještě více zlepšila, to se musím trochu pochlubit.

Během těch let jsem se znovu sblížil se svými kamarády, samozřejmě kromě Jimina, ale žádnou vážnou známost jsem si nenašel.

Brigádu mám v restauraci, kde mi umožnili si ji naplánovat podle přednášek na výšce, takže je to pro mě ideální. Jsou na mě v té práci velmi hodní a občas mi i přidají pár peněz. Proto si zaplatím nájem a ještě mám něco navíc.

Jin mě byl s Namjoonem čtyřikrát navštívit a vždycky jsme si to moc užili.

Dneska mají přijet dokonce i na oběd k rodičům a já opět nestíhám.

Otevřu skříň a hledám něco na sebe. Autobus mi jede za patnáct minut a jestli ho nestihnu, tak zaprvé na mě rodiče budou naštvaní, a zadruhé nestihnu oběd.

Naházel jsem na sebe černé upnuté kalhoty a bílé dlouhé volné triko na to. Do kapsy jsem si strčil peněženku, klíče, mobil a už vybíhal z bytu.

Na zastávku jsem doběhl a jede to až za dvě minuty. To mám štěstí. Někdy to jede i o tři minuty dříve.

Na zastávce jsem se chvíli vydýchával, když v tom mi zazvonil mobil.

„Ahoj Kookie, stíháš ten oběd?" uslyšel jsem pozitivní hlas od Jina a hned mám lepší náladu.

„Ahoj, hyung, jo stíhám ho. Ale bylo to těsné. Co ty?" zeptal jsem se normálně hlasem. Přece nechci, aby si myslel, že jsem nějaké malé děcko, co čeká na svého hyunga.

„No, my to stíháme a jede s námi i speciální host." Speciální host? Proč si vždycky Jin bere s sebou tolik lidí? Beru si já s sebou svoje kamarády? Ne neberu. Si rovnou odpovím sám.

„Aha, hyung. Dobře. Už musím končit, protože mi jede bus. Tak ahoj." řekl jsem trochu zklamaně.

„Ahoj Kookie. Uvidíme se za nějakou tu hodinku." odpověděl mi a vypnul rozhovor.

Teď se mi upřímně na ten oběd moc nechce. Těšil jsem se na rodinné posezení. I Namjoona jsem přijmul, protože se na nic ohledně Seoulu neptal a ani mě nepřemlouval zpátky. Prostě je to už takový můj druhý starší bratr.

Zaplatil jsem jízdné a posadil se k okýnku. Strčil jsem si do uší sluchátka, protože pojedu půl hodinku. Sedl jsem si a pohodlně si opřel hlavu.

Konečně vystupuji na nejbližší zastávce od domu rodičů. Ta cesta autobusem byla pro mě nekonečná.

Šel jsem rychlou chůzí a už se blížil k domečku od rodičů. Hezky se o něj starají, takže pořád má ještě zachovalou omítku a rozkvetlé záhonky.

Přišel jsem ke dveřím a vytáhl si klíče. Obstaral jsem si vlastní, když jsem tu skoro rok bydlel.

Vlezl jsem dovnitř a v botníku byly jen boty od rodičů. Takže tu Jin, Joon a speciální host tu ještě nejsou.

Boty jsem schoval do jedné z poliček botníku a šel za rodiči do kuchyně jim pomoct.

„Ahoj mami, ahoj tati, už jsem přišel. Nechcete s něčím pomoct?" zeptal jsem se jich mile, protože jsem ucítil tu krásnou linoucí se vůni z kuchyně.

„Můžeš Kookie. Nakrájej zelen-" mamka to nestihla doříct, protože zazvonil zvonek od dveří. Pochopil jsem, co chtěla, takže jsem začal chystat zeleninu.

Zajímá mě, kdo je ten host, ale trochu jsem nervózní. Přece jen je to nový a cizí člověk. Snad ten oběd dopadne dobře.

Kraaaasneeeeeeee raaaaaano,
snad se vám timeskip líbí.

Příběh bude mít evidentně více kapitol než jsem předpokládala.

Snad to nebude nikomu vadit.

I love youuuuu😍😍😍✅