[-Dokončeno & Opraveno-]
Devatenáctiletý Jungkook studuje na konzervatoři zpěv. Bydlí pouze s bratrem, neboť rodiče žijí velmi daleko od jeho vysoké školy. Jednoho dne uvidí plakát, na němž stojí, že světoznámá skupina BTS hledá osobního asistenta...
Sedl jsem si na místo spolujezdce a Jimin za volant. Byl jsem v úžasu. Auto mělo bílé kožené sedačky s vyhříváním. Mělo zabudovanou obrazovku v palubní desce, takže sis mohl pustit hudbu třeba přes Youtube. Auto bylo hodně moderně zařízené. Jimin si všiml mého pohledu a nahodil spokojený výraz.
„Líbí se ti auto, Kookie?."
„Děláš si srandu Mine? Vždyť je naprosto boží." Jimin se na to jen zasmál. Nastartoval a vyjeli jsme.
Nevěděl jsem kam jedeme a to mě trochu deprimovalo. Nechtěl jsem však Jimina rušit, když jsem si všiml jeho soustředěného výrazu. Opřel jsem si hlavu o okno a pozoroval ubíhající ulice Seoulu.
„Můžeš pustit nějakou hudbu, jestli chceš." přerušil ticho Jimin. Já na obrazovce najel na Youtube a vyhledal první jejich píseň, kterou našel vyhledávač. Jmenovala se Idol. Už jednou jsem ji slyšel. Bylo to na tom konkurzu, ještě před tím, než jsem usnul Jinovi na rameni.
Klik jsem na ni a píseň se začala přehrávat. Jimin se na mě překvapeně podíval a pak se začal smát. Chvíli jsem se na něho díval a pak se začal také smát, i když jsem nevěděl čemu.
„Teda Kookie, ty jsi mě překvapil. Myslel jsem si, že naši hudbu neposloucháš."
„Tahle píseň je moje nejoblíbenější z vaší tvorby." odpověděl jsem když jsem se přestal smát. Píseň hrála a Jimin do ní začal zpívat. Páni. Má hlas jako anděl. Úplný opak Taehyunga. Taehyung ho má hluboký jako oceán a Jimin ho má vysoký. Ale ne nepříjemně vysoký. Má ho vysoký, jako když anděl zpívá. Díval jsem se na Jimina a poslouchal jeho zpěv.
„Co tak koukáš Kookie. Mám ve vlasech včelu?" usmál se na mě Jimin a tím mě dostal z transu, který mi způsobil jeho zpěv. Nikdy jsem si nevšiml, že když se směje, má místo očí čárky. Je to roztomilé. Vidí vůbec něco během smíchu?
Píseň akorát končila a Jimin začal parkovat. Nikdy jsem tu nebyl. Ten Seoul je vážně velký. Vystoupil jsem a myslel jsem, že si ze mě Jimin dělá srandu. Stál jsem před jednou z nejvíce luxusních a nejdražších restaurací v Seoulu. Tahle je navíc italská, takže nevím, co od ní mám čekat.
„Jimine, my jdeme tady?" zeptal jsem se a prstem ukázal na tu italskou restauraci.
„Ano Kookie. Je všechno v pořádku nebo...?"
„Jasně že jo. Vždyť mě bereš do jedné z nejdražších restaurací v Seoulu. Na co bych si měl stěžovat." Jimin mě už po několikáté za dnešek obdaroval úsměvem a společně jsme se vydali do restaurace.
Vevnitř nás nějaký pán zavedl ke stolu a já si uvědomil, že nemám zřejmě vhodné oblečení. Číšníci tu chodili v kvádrech a já tu seděl v bílém triku a na něm přehozenou černou lehkou bundu. Jediné, co mě uklidnilo bylo Jiminovo oblečení. Měl jen košili s nějakými obrázky a černé kalhoty. No alespoň měl košili. Usadili jsme se a já se rozhlédl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla to jedna z těch restaurací, kde potichu hraje živá kapela vážnou hudbu. Přes stoly jsou přehozené bílé neposkvrněné ubrusy a židle jsou z pravé kůže. Na stolech máte nachystané skleničky na víno a ubrousky jsou poskládané do takových těch stojících pyramidek. Měli tu na stole tři druhy vidliček a nožů, seřazených podle velikosti. Hůlky tu samozřejmě neměli, protože jsme v italské restauraci. Teď jsem děkoval Jinovi, že mě naučil jíst vidličkou a nožem.
Číšník nám donesl menu a my si měli objednat pití. Jimin si objednal kvalitní italské víno a mě se nechtělo přemýšlet, tak jsem jen řekl 'to samé'. Vzal jsem si menu do rukou a chtěl si ho přečíst. Ale nemohl jsem. Celé menu totiž bylo v italštině.
„Mine, ty tomu menu v italštině rozumíš?" zeptal jsem se Jimina s nadějí, že by mi mohl pomoct. Jimin se zasmál a odpověděl mi: „Když jsem tu byl poprvé, tak jsem tomu taky nerozuměl. Už jsem tu po několikáté, tak většinu jídel už znám. Prostě na něco ukaž nebo si vyber název, který se ti líbí a nech se překvapit. Zajímá mě co si vybereš." Já si teda začal číst menu i když jsem nerozuměl jedinému slovu. Snad jsem ty názvy alespoň četl správně. No doufejme.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přišel číšník s vínem a alespoň ten, díky bohu, mluvil korejsky. Jimin si objednal pappardelle a reale di maiale. On si objednal dvě jídla? Tak já si dám též, abych neurazil. Já jsem si tedy objednal maccheroni a gulasch di cervo. Sice vůbec nevím, co to je, ale snad to bude dobré. Číšník si zapsal objednávku a odešel.
Víno je výborné. Jsem rád, že jsem nepřemýšlel a objednal si ho. Jimin se na mě chvíli díval a pak promluvil.
„Kookie, potřebuju s tebou něco vyřešit." řekl s trochu ustaraným hlasem. Mám se bát?
„Týká se to tebe a Taehyunga." Jo měl bych se bát. „A co bys chtěl vědět?" zeptal jsem se Jimina. Moc jsem nechápal, co tím myslí. Celkem mě zajímá, co z něho vypadne.
