𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

68. Kapitola📑

Chvíli jsem čekal, ale pak se dveře otevřely a v nich stála moje milovaná mamka.

Viděl jsem, že byla trochu překvapená, co tu dělám, ale já něco vymyslím, abych ji nemusel říkat o Taehyungovi.

„Ahoj mami." pozdravil jsem ji a široce ji objal.

„Ahoj zlatíčko, co tu děláš?" zeptala se mě a objetí mi oplatila.

„No, mohl bych tu nějaký ten čas zůstat? Potřebuji si dát pauzu od Seoulu."

„Ale samozřejmě."

Usmál jsem se na ni a ona mě pustila dovnitř. Vstoupil jsem do domu a vyzul si boty. Vypadá to tu pořád stejně. No ještě aby ne, když jsem tu nebyl jenom půl roku.

„Pojď Kookie, uvařila jsem večeři. Musíš přeci něco sníst." Ach to je moje máma. Vždycky do mě cpala co nejvíce jídla mohla.

Proto jsem byl jako malý takový baculatý.

Kývl jsem hlavou na souhlas a svlékl si přebytečné vrstvy a pověsil je na věšák. Prošel jsem útulným obýváčkem až do kuchyně, kde u stolu seděl taťka.

„Ahoj tati." pozdravil jsem i tátu a usmál se na něj.

„Ahoj Kooku, vítej zpátky." oplatil mi pozdrav ale od jídla nevzhlédl.

Posadil jsem se vedle něj a začal poklepávat prsty do dřevěné desky od stolu. Po chvíli mi na stole přistálo mámino jídlo. Jak já miluju domácí stravu.

Hned jsem se do toho pustil až mě bolely čelisti od rychlého kousání. Poslední jídlo, co jsem měl, byla čokoláda na letišti. Tak se mi nedivte, že mám hlad jako vlk.

Dojedl jsem během pěti minut a začal cítit únavu. Odložil jsem talíř do dřezu a rozloučil se s rodiči, že už půjdu spát.

V předsíni jsem si vzal kufr a vynesl ho do druhého patra, kde byl stále určený jeden pokoj pro mě a jeden pro Jina.

Vlezl jsem do svého pokoje a rozhlédl se. Jak moc mi tohle všechno chybělo. Ani jsem si to neuvědomoval.

Svůj kufr jsem položil na zem a vytáhl si z něj pouze pyžamu a nové spodní prádlo. Odsunul jsem ho na stranu, aby nepřekážel a vydal se do koupelny.

Koupelna se na konci téhle malé chodbičky a taky není tak luxusní a velká jako v apartmánu od BTS. Ale co nadělám. Lepší něco než nic.

Vysprchoval jsem se a vykonal večerní hygienu a konečně ulehl do postele. Cestování je únavné a náročné. Nechápu, jak může někdo létat každý týden. To bych vážně nezvládl.

Ještě chvíli jsem přemýšlel a pak vypnul mozek a pomalu jsem upadl do říše snů.

Ráno jsem se vzbudil okolo deváté hodiny. Celkem brzy po tak náročném včerejším dní. Otevřel jsem oči a první jsem uviděl poličku s fotkami, které jsem si sebou nevzal do Seoulu. Byl jsem na nich já s Jinem a taky moji kamarádi z Busanu a rodiče.

Díval jsem se na fotku s mými kamarády ale něco mě zarazilo. Odhrnul jsem peřinu a vstal z postele. Vzal jsem si do ruky fotku a pečlivě ji pozoroval.

Ježíš. Vždyť to je Jimin. Zmiňoval se, že bydlel v Busanu, ale neříkal, že byl můj dobrý kamarád. Proč mi to neřekl?

Moje oči začaly vlhnout, když jsem se stále díval na usměvavého malého kluka, který neměl žádné starosti a užíval si života s jeho dobrými kamarády.

Jimin. Přejel jsem prstem po jeho obličeji na fotce. To on jako první ojel Taehyunga. Slzy začaly pomalu stékat po mých napuchlých tvářích od spánku.

Nesmím na ně myslet. Položil jsem fotku zpátky a začal zhluboka dýchat. Přece tu nebudu bulet jako malé děcko. Utřel jsem si slzy a začal si zpívat. To mi vždycky pomáhá.

✅