𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

73. Kapitola📑

Směna utíkala celkem rychle. Ale byl jsem strašně nervózní, protože mi bylo jasné, že se na mě Taehyung kouká.

Vždycky když jsem kolem něho procházel, se usmál svým obdélníčkovým úsměvem, na který jsem se dva roky snažil zapomenout. A on se tu objeví jen tak.

Hned potom co mi odzvonil fajront, jsem odešel dozadu. Restaurace zavírá až v 22:00, ale já dnes měl jen šestihodinovku.

Převlékl jsem se zpátky do normálního trika a košili si dal do poličky. Nenosím ji domů, protože bych na ni určitě zapomněl. A vážně si nechci půjčovat ty smradlavé náhradní košile.

Vyšel jsem a Taehyung tam seděl u stolu a usmíval se na mě. Já jsem si jen povzdechl a vydal se k němu.

„Už mi skončila směna. Tak můžeme jít." řekl jsem mu, aby to tu nebylo alespoň tak hodně trapné.

„Dobře Jungkookie. Mohli bychom jít do tvého bytu?" Počkat cože? Tak zaprvé, on chce jít ke mě do bytu? A zadruhé, jak ví, že bydlím v bytě?

„J-já nevím. Proč chceš jít ke mně?"

„Protože si myslím, že je pro tebe lehčí řešit věci z pohodlí domova." Tak to má pravdu. Navíc ho můžu kdykoliv vyhodit.

„T-tak jo. Ale autobus nám jede až za dvacet minut." pověděl jsem mu, když jsem se podíval na hodinky.

„Jungkookie, my ale pojedeme mým autem. Tak pojď." odpověděl mi a rozešel se pryč z restaurace. Já za ním šel jak jeho pejsek, neboť mi nic jiného nezbývalo.

Auto měl pořád stejné. Pořád stejně luxusní. Nakonec jsem rád, že jedeme autem. Protože jít nočním Busanem není moc dobrý nápad. Navíc už začíná být trochu chladněji.

Sedli jsme si na přední sedadla a já se připoutal. Čekal jsem až vyjede, ale on se k ničemu neměl a jen se na mě díval.

„Jsi hrozně krásný Jungkookie. Jsem rád, že jsi mi dal šanci. Šanci vše napravit." začal o mě Taehyung básnit.

„Já nevím jestli jsem ti dal šanci." odpověděl jsem mu a trochu znervózněl. Radši jsem se díval na rádio jako na strašně zajímavou věc.

„Jungkookie, tak já tě přesvědčím a dokážu ti, že si zasloužím šanci."

Konečně se Taehyung pomalu rozjel. Jel správným směrem k mému bytu. Jak sakra ví, kde bydlím??!!

„Taehyungu, jak do háje víš, kde bydlím?" Jako musím přiznat, že jsem kvůli tomu více hysterčil, ale když jste dva roky o někom nevěděl a on dokonce ví, kde bydlím, tak to je docela divné.

„Jungkookie, myslíš, že je obtížné najít pro slavného Kim Taehyunga, kde bydlíš? Pro mě to na úřadě udělali jen tak a bez ničeho. Jinak k tomu potřebuješ miliony věci, aby ti řekli tam důvěrné informace."

Aha. Já zapomněl, že on je vlastně slavný. Všechno se mu tím pádem ulehčuje a navíc může mít, co si bude přát.

Proč mají ti nejbohatší lidé nejlehčí životy? Vždyť to je vůči nám, normálním lidem hrozně nefér.

Jungkooku, uklidni se. Neřeš věci, se kterými nic neuděláš. Nebudeš si ještě více kazit den.

Když jsem se uklidnil, tak už Taehyung parkoval před mým panelákem. Odepl jsem si pás a chtěl otevřít dveře. Jenže Taehyung je zamknul. Co to zase dělá?

„Jungkookie~" oslovil mě a položil svou velkou dlaň na moje stehno. Do prdele. Tohle je tak vzrušující. Hlavně se mi nesmí postavit.

„T-taehyungu, mohli bychom jít
n-nahoru? A tam ty věci vyřešit?" zeptal jsem se trochu nervózně, protože tahle situace se mi zdála hodně rajcovní.

Taehyung nic neřekl, jenom odemkl auto a nechal nás oba vystoupit. Pane Bože. Kdybych nic neudělal, tak už se tu budeme po sobě plazit a líbat se. Takže první katastrofa byla vyřešena.

Přeji vám hodně štěstí v dnešní pondělní den a ať vám to rychle utíká.

I love youuuu😍😍😍😍✅